DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 4. dubna 2022

Report, photos, video - TEMPLE OF VOID, SOLOTHUS - club Modrá Vopice, Prague - 6. 4. 2022


Author of photos and videos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)


"Ahoj, ráda tě zase vidím": usměje se na mě. "Jak to, že nejsi překvapený?": zeptá se a zní až mazlivě. Odpovím ji, že už jsem měl párkrát tu čest. Nehledě na to, že za poslední roky obcházela kolem až příliš často. "Jen jsem tě vždy potkal jako starou, ošklivou a děsivou zrůdu, ale dnes vypadáš nádherně".

Poděkovala a nešlo odolat. Koneckonců, na koncerty se mnou už stejně nikdo nejezdí. Jen já a moje stará dobrá kamarádka Smrt. Připojila se ke mě už ve středu ráno. Sedla si vedle na židli v práci a přehazovala mi skladby v přehrávači. SOLOTHUS a TEMPLE OF VOID. Dvě kapely, které se jí svojí tvorbou hodně přiblížily. Byl to hezký den, takový smířlivý. 

"A to jsem se tě chtěl zeptat, proč si pořád bereš k sobě samý hodný a poctivý lidi? To je nějaká zlá legrace?": ptám se ji cestou kolem řeky. Ale neodpoví mi. Místo toho mi podá ruku a popožene mě na vlak. Stihneme ho jen tak tak. Udýchaný vlezu do Pendolina a i když je totálně plno, nikdo si ke mě nepřisedne. "Měl jsem z tebe málem smrt": zavtipkuju. Zakroutí nade mnou hlavou a dívá se raději z okna. Přidám hlasitost, odmítnu občerstvení, uzavřu se sám do sebe. Mám jen muziku a těším se na koncert. Pořád se všechno přesouvalo, tak jsem rád, že se vůbec hraje.


"Do hospody dnes nepůjdeš, musíš se šetřit": Oznámí mi, když vylezu z metra a spustí se mi reflex u Kozlovny. "Jak seš sexy, tak mě někdy pěkně štveš": vzepřu se, ale ukáže mi na chvilku svoji pravou tvář. Najednou si vzpomenu na několik kamarádů, co nepřežili covid a na přátele z kapel, co místo toho, aby jeli turné, tak válčí a tahají mrtvoly na Ukrajině. Mám vztek a chci ji plivnout do ksichtu. Štve mě. Urazí se a cituje mi Dalajlámu: "Samotný prožitek smrti je velmi důležitý. Je to chvíle, kdy člověk může dojít k nejhlubšímu a nejužitečnějšímu poznání."

Chci ji utéct, zmizet, nechci poslouchat podobné řeči, jako nechci slyšet slova pomatených, vyskytujících se dnes převážně v různých diskuzích a na sociálních sítích. Popírači pravdy, je to jak nové malomocenství, mor. Tolik zbytečné nenávistí. Zalykají se jí. Je mi jich líto.



"Máš pravdu, plně s tebou souhlasím, a neboj, budou trpět. Karma funguje, to je snad jediný, čemu věřím": stojí opřená o lavičku a odečítá mi myšlenky. Zase se divně usmívá. Nejde jí utéct. To je taky fakt.

Vstupenku mám koupenou dopředu. Ona proklouzne kolem mě a pak mě prudí, že si dávám moc piva. Prý se mnou není řeč. Potkám pár známých, jsem hrozně rád, že jsem tady. Mám tenhle klub fakt rád a je dobře, že přežil covid bez větší úhony (doufám). Aspoň mám stále kam jezdit. Moje společnice se schová do kouta. A já mohu popíjet, diskutovat, nasávat atmosféru zkaženého vzduchu, jako před každým death doomovým koncertem. O obou kapelách jsem toho napsal již spoustu, mám i rozhovory (odkazy dole pod reportem). Super je, že do klubu přišli opravdu jen fanoušci, to se mi na undergroundu vždycky líbilo. 



"Už je čas, dopij pivo": pošeptá mi do ucha až se leknu. Pošlu ji ke všem čertům a ona se zase jen směje. "Bedlivě poslouchej": ukáže na mě přísně prstem. Oplatím ji fuckáčem, ale udělám to opatrně, aby si ostatní nemysleli, že mi hrabe. Blbý je, že si na ni začínám zvykat. A to ještě ani nezačaly hrát kapely. Stoupne si do opačného rohu a já se můžu konečně naplno soustředit na muziku.

SOLOTHUS - pokaždé, když tuhle smečku slyším, vzpomenu si na jeden starý černobílý film, ve kterém vrah odnáší těla hluboko do lesů, k malé mýtině, kde začínají močály. Hudba Finů je stejně pochmurná, naléhavá, bažinatá. Ve ksichtě mám tisíce komárů, kteří sají moji krev. Pomalé pasáže s chladným podtextem, jsou kombinovány se surovým death metalem ze smradlavých katakomb. Netřeba ale definovat, raději se kývám do rytmu. Pryč je únava, už se mi nechce spát. Kapela si se mnou hraje, promítá mi na sítnici obrazy podle svých morbidních představ. Otevíráme spolu dveře do podsvětí, mrazí mě v zádech a vyplavuju ze sebe veškerý smutek, který se mi za poslední roky nahromadil v hlavě i duši. Přesně takhle vnímám hudbu, SOLOTHUS se trefili přímo do mého vkusu. A předvedli obřad, který si budu ještě hodně dlouho pamatovat. Vynikající doom death metalový záhrobní rituál!




















Sometimes it is interesting what images some music can evoke in me. While listening SOLOTHUS a long black-and-white film took place in from me. Gray figures of the dead appeared at various intervals. Doom death metal in a form that circulates in my veins like rotten blood. Their raw death doom metal is wrapped in a bloody cloak woven from dusty cobwebs. Blood dripping slowly from the wound, an ulcer that becomes inflamed and beats. Pain and fear, despair. I like when I feel the emotions from performance.

"To bylo super, co?": štěkne na mě, jako rozzuřená krysa. Proměnila se. Má zlý obličej. A vyceněné zkažené zuby. Kývnu na souhlas a přemýšlím, proč mám poslední dobou pocit, že jsem její výraz viděl i u některých lidí? Musím na pivo. Chvilku si odpočinout. Následuje totiž další skupina, kterou chci vidět už spoustu let.

TEMPLE OF VOID - sedím najednou ve studené dřevěné lavici. Kapela přednáší ze starých death doom metalových svitků. Uvědomuji si, že jsem, že existuji a zároveň jsem mimo. Ode mě se nikdy nedočkáte přesného popisu pohybů po hmatníku. Mám vnímání hudby nastavené zkrátka jinak. Kněz ukazuje rozeklaný jazyk. Historie se stále dokola opakuje. Pořád spousta z nás věří lžím. Cítím ve vzduchu zkaženou krev. Těžké riffy, masivní melodie připomínající postupný rozklad našich těl. Možná spíš prokletá seance, než jen obyčejný koncert. Představuji si, že z pódia teče hnis. Z prasklých, znovu otevřených ran. Uvědomuji si, že se dají staré receptury podávat i elegantně, inteligentně a vznešeně. TEMPLE OF VOID to rozhodně umí. Nemám potřebu, nechci být kritikem. Jedovaté sliny nejsou nutné. Protože zrovna surfuji na mokvajících motivech z pavučin. Vše se mi zadírá hluboko pod kůži. Jako když kopete hrob a nasáknete hnilobou. Bylo to mocné, skvěle zahrané, byl jsem uchvácen.































Doom which smells like death metal was always my cup of a tea although by soul is dirty.  I have to bow to TEMPLE OF VOID because concert he worked at me in full force,  and it struck me really deep in my corrupt soul. It will smash you slowly, make you its slaves. TEMPLE OF VOID takes us to the board between being and not being. After you listen there is nothing but burned out land. Destroyed ruins of old once beautiful temples. If there is someone who can describe depression with music, evil, darkness and the after death live, it is TEMPLE OF VOID. At the beginning there was a chaos and we are all lost in it in the end. Perfect idea and melody, vocals and freezing atmosphere – all of this makes this performace literally a duty for all undead. Death doom metal with a clear message – to kill you with frost and cruelty. This is how I imagine a great honour to shadows!

Koncert, který byl velmi dobře zorganizován (končil dokonce dřív), navštívilo něco mezi 40 - 50 lidí. Nemám sice odhad, ale pravdou je, že atmosféra, kterou fans dokázali vytvořit, byla neopakovatelná. Pivo mi chutnalo, u zvuku bych snad jen více zvýraznil hlas, ale jinak také v pořádku. Pro mě osobně bylo skvělé setkání se zpěvákem SOLOTHUS, který také naše skromné stránky zmínil před jedním songem. Jediné, co bych večeru vytkl, tak bylo čekání před klubem. Dovnitř pouštěli až přesně v sedm. Pivo jsem si sice vykecal (díky!), ale stejně mi mrznul zadek. Jinak ale velký dobrý!

Je to zvláštní, ale hledám ji, chybí mi. Nemám moc času. Ale nikde není. Prolezu klub, vypadám zmateně, ještě ve mě všechno doznívá. Jsem smutný a zároveň veselý, protože jsem byl konečně zase na pořádné živé poctivé muzice. Trošku se chvěju, mám to tak pokaždé, když zažiju dobrý koncert. A že jsem si to ve středu užil. Ale teď už musím běžet. Zpáteční cesty do Plzně mívám vypočítané na minutu. Chvilku cválám, pospíchám, nestíhám. V křiváku, martenách (a za pár let s pěti křížky na krku) mi to opravdu už moc nejde. 


Dívám se v tramvaji č.9 do tmy a potí se mi na hubě rouška. Jo, jsem pořád poctivec. Rebel můžu být jinde. Znovu ji potkám až na hlaváku v Praze. "Neblbni, to stihneš, vždycky si dáváš trošku fóra": sedí na lavičce u jednoho bezdomovce. Mávnu rukou a koupím si dvě horalky a colu. Mám děsnej hlad a potřebuju prázdný cukry. Není mi ale přáno. Vlak je plný unavených vyděšených žen a dětí. Zase ta válka. Roztřesou se mi ruce. Pro spousty lidí neexistuje, vytěsnili ji, dokonce dokáží být pěkně hnusní, ale ona tu je, mrazivá, zlá, šílená, opravdová, bohužel. A já jsem jen člověk, obyčejná lidská bytost a vnímám ji opravdu hodně. Nechám utečence sedět, nejsem debil a i když se mi kroutí nohy i záda, tak vydržím stát až do Plzně. V chodbičce potkám klučinu a malou holku s jejich mámou, jak jdou na záchod. Dám jim horalky i colu. Usmějí se na mě tmavými kukadly. Přesto cítím, že jsem udělal hrozně málo. Pak nadávám celou cestu domů svý kámošce Smrti. Sedí jak zařezaná. Jak si mohla tohle všechno dopustit? 

Kam jsme to v 21. století dopracovali? Představoval jsem si, že teď někdy budeme osídlovat Měsíc a místo toho se plazíme směrem zpět do temnoty. Mrzí mě to hlavně kvůli mým dětem. A musel jsem to napsat. To ale nic nemění na tom, že se pražská doom death metalová seance povedla na výbornou. Byla pro mě skvělým zážitkem. Tahle doba je divná a spousta lidí se odkopala a ukázala svoji pravou povahu. Jsem rád, že kolem mě jsou jen ti hodní a dobří. Že můžu pořád zvednout zadek a vyrazit podráždit sluchovody. Nadechnout se v lese. Nebo jen tak, nezávazně pokecat s kámoškou, co si říká Smrt. 

Když se se mnou loučí před vchodem, tak se ji zeptám, kdy si přijde pro mě. Prý ještě dlouho ne. Tak snad mi nelhala, musím toho ještě spoustu udělat a mám hroznou chuť do života. Ona dokáže být někdy pěkná potvora. Když si jdu lehnout vedle manželky, tak ji vzbudím. "Seš bílej jako Smrt, stalo se něco?": zeptá se mě v polospánku. Jen se usměju, uklidním ji a pak si až do rána všechno přehrávám znovu a znovu dokola v hlavě. Děkuji za pozornost, za skvělou akci i všem lidem dobré vůle, že existují!

Author of photos and videos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)


about TEMPLE OF VOID on DEADLY STORM ZINE:







about SOLOTHUS on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - SOLOTHUS - Realm Of Ash & Blood (2020)



Rozhovor - SOLOTHUS - Všetka muzika našej kapely vznikla v temnej mysli.

---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:

twitter:
https://twitter.com/deadlystormzine

instagram:
https://www.instagram.com/deadlystormzine/

facebook:
https://cs-cz.facebook.com/deadlstormzine
https://cs-cz.facebook.com/JakubAsphyx
https://www.facebook.com/groups/DEADLY.STORM.PROMOTION/

Recenze/review - CENTINEX - The Pestilence (2022)


CENTINEX - The Pestilence
EP 2022, Agonia Records

for english please scroll down

Nejdřív jsem měl jen divný pocit, možná jen špatnou vzpomínku. Pak se mi zlé myšlenky vkradly i do mých snů. Stará rána, již dávno zahojená, začala znovu bolet. Sešité stehy mokvaly, pálily a žhnuly. Znovu jsem prožíval otravu krve, děsivé představy. Bál jsem se stínů, lekal se některých slov. Proč zrovna teď, proč, proč? Ptal jsem se stále dokola a odpovědí mi bylo nové EP švédské legendy CENTINEX. Návrat ke krvavým kořenům. To mě napadlo jako první, když jsem jsem se s novinkou setkal. Návrat ke starým ranám.

Psát o podobných smečkách je vždycky složité, protože je všichni známe, většinou neočekáváme nic nového, rádi se rochníme v jejich stylu, v jejich uchopení hudby. Osobně se mi to, co předváděli v letech 2004 až 2014, příliš nezamlouvalo, pro mě se vrátili až předloni s "Death in Pieces". Každý to ale můžeme slyšet trošku jinak. Novinka je starou studenou death metalovou válkou, určenou spíše pro věrné posluchače, kteří ještě pamatují jejich začátky. 


Z původní sestavy zůstal vlastně jen Martin Schulman z DEMONICAL, který ale také mezi lety 2006 - 2014 v kapele nebyl. Máme tu tak před sebou partu zkušených hrobníků, kteří přesně ví, co chtějí hrát. Vůbec se, stejně jako já, do dnešní doby nehodí. Jedou kupředu jako rezavý tank a neohlížejí se zpět. Sedl jsem si tedy do křesla, nasadil sluchátka, aby mě nerušilo nic jiného a po nějaké době mě začaly bolet všechny staré rány. Nové EP je opravdu jako vzpomínka na devadesátá léta. Není v ničem převratná, kritika se sama nabízí, jenže když já si ji poslechnu raději, než spoustu nových, umělých skupin dneška. Ono totiž, nadšení a krev ničím nenahradíte. Nejde to. Záleží vždy na vkusu a oblibě odrůdy a stylu, to je jasná věc, ale já jsem navýsost spokojen. Pohybujeme se sice mezi jasně vymezenými mantinely, ale troufám si tvrdit, že "The Pestilence" vzniklo spontánně, jen tak, pro radost. Alespoň tak to cítím já. Také si myslím, že songy budou hodně dobře fungovat naživo. Surový útok ze starých death metalových zákopů!


sumarizace:

EP "The Pestilence" je je jako stará, mokvající rána, která se znovu zanítila. Smrdí smrtí. Jedná se pro mě osobně o dokonalou esenci toho, co mám na stylu zvaném smrtící kov tolik rád. Hniloba, špína, chlad, rouhání, smrt. Švédi na to jdou poctivě, s dobrým řemeslem a spoustou skvělých nápadů navíc. Mám rád mrazivá rána na hřbitově, s chutí znovu a znovu rozmlouvám s nemrtvými. Ctím klasické pohřbívání do hrobu, postupný rozklad těl. Jsem ze staré školy a jako takovému se mi tvorba CENTINEX opravdu líbí. Rakve opět praskají, zvuk je zabijácký, přesto rezavý, vokalista má v hrdle chorobu a riffy bolí jako jehly zabodnuté pod nehty. Smrt si nevybírá, na každého jednou dojde. Cítím z desky krvavé kořeny, základy stylu, který mám tolik rád. "The Pestilence" mi vlezlo až do morku kostí a nahlodalo moje tělo i mysl. Mokvající mrtvola, návštěva kostnice, nakonec se stejně rozpadneme v prach. Než se tak stane, budu dál poslouchat CENTINEX! Pohybujeme se sice mezi jasně vymezenými mantinely, ale troufám si tvrdit, že "The Pestilence" vzniklo spontánně, jen tak, pro radost. Alespoň tak to cítím já. Také si myslím, že songy budou hodně dobře fungovat naživo. Surový útok ze starých death metalových zákopů!


Asphyx says:

The EP "The Pestilence" is like an old, wet wound that has started again. It stinks of death. For me, this is the perfect essence of what I like so much about the style of death metal. Rot, dirt, cold, blasphemy, death. The Swedes make it by honest way with good craftsmanship and lots of great ideas. I like the chilling mornings on the cemetery, talking to the undead over and over again. I feel the classic burial to the grave, the gradual decay of the bodies. I'm from old school and I really like the creation of CENTINEX so much. The coffins are cracking again, the sound is killer and rusty, the vocalist has a disease in his throat, and the riffs hurt like needles pierced under the nails. Death does not choose, it will happen to everyone once. I feel bloody roots from the record, the basics of the style I like so much. "The Pestilence" came to my bones and eroded my body and mind. Rotten corpse, a visit of bones-church, at last all of us will break into dust. Before that happens, I'll keep listening CENTINEX! We move between clearly defined mantinels, but I dare say that "The Pestilence" came into being spontaneously, just for fun. At least that's how I feel. I also think the songs will work very well live. Raw attack from old death metal trenches!



about CENTINEX on DEADLY STORM ZINE:
Recenze/review - CENTINEX - Death In Pieces (2020)

neděle 3. dubna 2022

Recenze/review - MORTUUS CADAVER - Cemetery Debauchery (2022)


MORTUUS CADAVER - Cemetery Debauchery
CD 2022, Prior Satanae Production/Sonic Genocide

for english please scroll down

Možná se jednou rozpadneme v prach, možná z nás budou jen nemrtví, kteří bloudí v nekonečných chodbách podzemí. Zůstane nám nakonec jen jediné. Hudba, která nás prostupuje nejen za našeho mrzkého života, ale ještě dlouho potom. Někdy mám pocit, že peklo dávno ovládlo náš svět. Že se řítíme do záhuby. Po nás potopa a nebo spáleniště. Promiňte mi můj nihilismus, ale stačí se rozhlédnout. Zombie zase lezou z děr a mají hlad. 

Polští MORTUUS CADAVER vydali dvě demonahrávky v předchozích letech. Letos jsou zde znovu a smrdí zkaženou krví. Prach a špína, hnus, mrtvá těla. Tohle je v jejich podání velmi uvěřitelné a poctivé. Pokud máte jako já rádi starý prašivý death metal z dávných dob, tak neváhejte ani chvilku. Takhle totiž řve opravdová smrt!


Jestli se vám líbí staré desky AUTOPSY, CIANIDE, MASTER, REPULSION, NECROPHAGIA, CARDIAC ARREST, budete určitě spokojeni. Nejsou to ale jen popraskaná víka od rakví, ale i spousta temnoty. Poláci exhumují dávno opuštěné hroby s elegancí dobrých řemeslníků. Stejně jako já mají tenhle druh smradlavého death metalu v krvi. Ze skladeb je cítit poctivé odhodlání. Žádná umělá krematoria, ale opravdový pohřeb do země, při kterém doslova cítíte, že se tělo začne za chvíli rozkládat. Červi jsou připraveni a garantuji vám, že začnou konat s prvním tónem, který zazní záhrobím. MORTUUS CADAVER se s tím moc nepářou, jdou rovnou k věci. Bodnou vás rezavým nožem přímo do břicha, usmějí se na vás jako samotný ďábel a vy nakonec s velkou chutí vykrvácíte. "Cemetery Debauchery" připomíná dlouhý výlet bez konce. Samozřejmě v temných chodbách pod vaším městem, které jsou opředeny šílenými zkazkami. Všechny děsivé představy, které jste kdy měli, dostanou u téhle desky reálný obsah. Prokletí museli být vždy pohřbíváni za hřbitovní zeď. Sebevrazi, čarodějnice i všichni popravení. U alba mám pocit, že se všichni postupně probouzejí a vyprávějí mi své hnusné příběhy. Kapele se povedlo do songů otisknout tlak, energii, temnotu i chlad, špínu i nenávist. Smradlavý, mokvající death metal z říše mrtvých!


Asphyx says:

Death is always ugly, nasty and painful. Just like death metal. You have to have this music in your heart, play it real and believable. There's nothing but darkness, coldness and suffering. You cross over to the other side and take with you only the records that have been in your veins all your life. MORTUUS CADAVER have always met my highest standards. For sound, for great packaging, for authenticity and purity. I like their approach, their inspiration from packs like AUTOPSY, CIANIDE, MASTER, REPULSION, NECROPHAGIA, CARDIAC ARREST. Neither I nor my good old friend Satan will sleep tonight. We'll both turn the volume hard right. Riffs burrow deep into the brain, they're like poison that we eat with gusto and often. The songs for "Cemetery Debauchery" must have been written in old morgues, in a fog-shrouded cemetery, at real burials in the ground. This is real, pure, believable death metal that comes from the deepest underground. Beyond the stone wall is a hell that knows no mercy. The songs are brilliantly written, the vocals are soaked in disease and zombies crawl out of holes. Everything is in the best order. Stinky, soaking death metal from the realm of the dead!



tracklist:
1. Servants of Doom
2. Skeleton
3. Abhorrence
4. Necroterrorist
5. Cenobite Rites
6. Machete
7. Raid the Convent (Nunslaugher cover)

band:
Shitala-Drums (IMPURE DECLARATION, SACRIFICULUS, TRUP)
TRRM-Vocals/Bass (IMPURE DECLARATION)
Hitman-Guitar (IMPURE DECLARATION)

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtyřicátý pátý - Zduř, péro kuř!


Příběh tří stý čtyřicátý pátý - Zduř, péro kuř! 

Bývala tenkrát hlavně sranda. Blbečkové dostali do držky, když měli hloupý kecy a byl klid. V plzeňských hospodách se daly potkat různé postavičky. Jako studenti jsme neměli moc peněz a tak jsme trávili čas v různých pajzlech, kde bylo levný pivo. Věděli jsme, kde se schází kurvy a pasáci, protože do podobný hospody zajdete jednou a už nechcete. Kolem stolů se totiž potácejí slizáci a obtěžují vaše holky. Býval jsem takový hrdina, sem tam se s někým chytl. Pořád jsem trénoval a naše učitelky jsem si hýčkal. Byl jsem tak zvyklej. Mě osobně nejvíc vyhovovaly lokály, kam chodili dělňasové. Stejně jako v Boleslavi, jsem si užíval hlášky chlapů od soustruhů, od frézek. Poměrně často se stávalo, že bylo tak plno, že jsme seděli s někým v montérkách u stolu.

Třeba tuhle U Dvou Ševců. Přijdu pozdě a u Elišky a Blanky sedí obrovský chlápek. Vlasy na ramena, takový ty krtečkovský modráky. Hubu mastnou od tlačenky a hustí do holek nějaký zaručený hlášky. Myslí si, že mu dají, že bude za hvězdu a druhý den v práci bude machrovat, jak přeříznul dvě studentky. Jo, představy, v těch žije spousta kluků. Přisednu si a on ihned začne machrovat, shazovat mě a směřovat všechny řeči směrem ke mě, aby mě poškodil. Nějak nevím, proč to dělá, každopádně ho pošlu do prdele. Zvedne se a ve mě je malá dušička. Slečny se jej snaží uklidnit, ale nakonec na něj platí jen: "Ty vole Láďo, ser na to, nebo to řeknu tvojí ženě!". To se ozve od výčepu. On je totiž pán velkej podpantoflák. Jak jinak. Hospodou se ozve smích a já ho chci dorazit nějakou hrozně tvrdou hláškou. Zarazím se. Přeci nebudu jako on.

I je tu změna, z tvrďáka se stane normální týpek. Najednou se s ním dá bavit. Místo slovního honění a dokazování si, kdo je největší kohout na smetišti, začneme kecat o muzice. Je to na mě už stará škola, ale víte, tenkrát když jste potkali metalistu, tak jste měli vždycky společnou řeč. Pořád moc neznám plzeňskou scénu. Začne mluvit o Fata Morgáně, o mladých black metalistech a mě spousta jmen vůbec nic neříká. Tak radši probíráme Vitacity, Arakainy, Torry, Rooty. Když mu pak řeknu, že jsem z Boleslavi, tak po několika větách o fotbalu, kterým vůbec nerozumím, začne o Debustrolu. Tady mám spoustu zážitků a odvážu se. Pokývá uznaně hlavou a omluví se. Tedy, udělá to až v momentě, když jdou holky spolu na záchod, ale cením si toho. Je to rovnej chlap. Zaplatí mi pivo, všem nějaký panáky a zeptá se, jestli tu budeme i večer.

Prostřídá se u nás u stolu snad deset lidí. A my tu pořád sedíme a lámeme do sebe pivka. Řešíme školu, pak knížky, jsem čím dál tím odvážnější, dívenky se chichotají, jsem ve svým živlu a protože jsem mladej, tak to nepůsobí trapně. Je taková sranda, že mě bolí břicho. Kouřím Sparty, což vyvolá u některých odezvu. Ono vůbec, každej tu žere fotbal i hokej. Jsem zase mimo. Aspoň, že tu mám krásný ženy, říkám si, když před hlasitým komentováním nápisu na cigaretách uteču na záchod. Umeju si ruce a když vcházím do zakouřený místnosti zpět, tak se ve dveřích objeví mohutná postava. Láďa. A hlaholí: "Zduř, péro kuř!". Už jsem to tady na metalech a v klubech docela často slýchával. Myslel jsem si, že je to nějaká zlidovělá průpovídka ze škodovky. Něco jako Tě péro, nebo Ti mrdá. Ale ne, to se dozvím hned.

Přinesl jsem ti kazetu, se posereš. Kouknu na obal, napsaný kostrbatým písmem. Ale tohle já znám, to je Death metal session! Mám, poslouchal jsem. Ale to už je docela starý. Vidím na Láďovi, že je trošku zklamaný. Nevadí. Ocituji všechny kapely, pokecáme, navážeme na odpoledne. Jsem už opilej, ale to nějak nevadí. Zítra máme ve škole nějaký cvičení, takže budu celej den stát, snažit se, abych se nepoblil. Dnes je večírek, to je hlavní. Výhoda studentskýho života je v tom, že můžete chlastat i v týdnu. Výčepák se chvilku dohaduje s naším novým kamarádem a nakonec kývne hlavou. Na mastné hubě člověka, který vypadá jako ožralý Buddha, se rozlije úsměv. Pokrčí se do metalového postoje.

Zduř, péro kuř!. Mává kudrnatými vlasy a hází břichem. Smějeme se, protože je to děsně vtipný. Vidím, jak mu v hlavě kmitají vzpomínky na všechny zábavy, koncerty. Refrén doslova řve. Pár lidí z hospody se přidá. Já se vůbec nechytám. Jak je to možný, vždyť je to Death metal session? Vysvětlení se dozvím za několik měsíců. Když jdu do jednoho bazaru s CD v Plzni. Mají tam celou kompilaci. Mě kdysi někdo nahrál jen některé kapely. Netušil jsem, že existovaly nějaký holky Lochness a hrály tuhle skladbu. Celej ten song je sice pitomost, ale býval to dlouhé roky velký hit. Alespoň, co jsem slýchával v Plzni. Nechci se chlubit, ale přenesl jsem jej tenkrát (mohlo to být tak šest let po vydání) mezi studentíky. Musel zaznít na každé párty na koleji.

Hrozně se líbil Elišce. Ona si užívala už jen ten text. A špulila u toho hrozně hezky pusu, jestli mi rozumíte. Šeptal jsem jí potom do ouška věci, o kterých se nahlas nemluví. Jsem přeci jen gentleman. Láďa paří dál a my zpíváme s ním. Zvednu se a protože se k tomu nikdo jiný nemá, tak pařím u výčepu s ním. Byl to hezký večer, takový od podlahy. Na kolej jdu zavěšen mezi Blanku a Elišku. Pořád se motáme a vrátný na nás divně kouká. Jednohlasně na něj zahlásíme Zduř, péro kuř! Vyběhne za námi až k výtahu. Zamáváme mu a holky mu pošlou pusu. To je hroznej kuřbuřt zahájím sadu nadávek, které se všechny týkají neskutečné debility a buzerantství pana vrátného. Zaťukám na Michala, tady ti předávám tvoji holku, svléknout si ji musíš sám.

Eliška spí u mě. Je nám fajn. Druhý den nestihnu školu. Marně se snažím najít a dohnat celý náš kruh. Jsem zmatený. Jdu do bufetu a dám si velký kafe. Připadám si divně, hodně divně. Tyhle opice bych zrušil. Přijde Michal a vyčte mi, co jsem to s Blankou udělal. Pořád mluvila celou noc o kouření a zduřování nebo co. Vůbec jsem jí nerozuměl. To neřeš, to je jen mezi náma, byl jsem vtipnej. Celý den se potácím jak mátoha. Mé poznámky jsou chabé a opět mě popadá pocit, co tady kurva dělám? Konečně padla, řeknu nahlas na poslední přednášce. Pan profesor se na mě podívá hodně přísně. A rozhodně si to u něho nevylepším, když jdeme spolu po schodech a dole stojí Blanka a Eliška a řvou na mě jak na lesy: "Zduř, péro kuř!".

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine