DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

čtvrtek 9. září 2021

Rozhovor - TEMPLE OF DREAD - Možná se z death metalu v tomto šíleném světě stala kaluž poctivosti a spolehlivosti.

Rozhovor s death metalovou skupinou z Německa - TEMPLE OF DREAD.

Odpovídal Markus Bünnemeyer (basa, kytara), děkujeme!

Přeložila Duzl, děkujeme!

Otázky připravil Jakub Asphyx.

Recenze/review - TEMPLE OF DREAD - Hades Unleashed (2021):

Ave TEMPLE OF DREAD! Pokaždé, když odjíždím na dovolenou, tak si s sebou beru nějakou oblíbenou muziku. Vaši novinku „Hades Unleashed“ jsem tak poslouchal jak u moře, tak i na horách. Nejvíc vynikla na jednom starém opuštěném hřbitově. Musím říct, že se album neskutečně povedlo. Je vaším třetím v řadě. Kam jste se chtěli od minula posunout a změnil se nějak váš přístup? Novinka mi přijde temnější, syrovější.

Temple of Dread vyznávají nekompromisní Death Metal a nechtěl jsem to měnit. Přesto jsme přemýšleli, jak bychom mohli do skladeb přidat nové prvky, abychom se nestali kopií sami sebe. Takže na jedné straně jsme do skladeb přidali více melodií a harmonií, na druhé jsme zvýšili tempo a agresivitu. Zvuk je velmi syrový a brutální a podařilo se nám vytvořit velmi temnou atmosféru.


Poslouchat „Hades Unleashed“ je jako se vrátit zpátky do devadesátých let, když vznikaly zásadní nahrávky death metalu. Povedlo se vám docílit skvělého plesnivého zvuku. Kde jste novinku nahrávali, kdo ji mixoval, kdo se postaral o mastering a produkci - je to také Jörgem Uken, jako u SLAUGHTERDAY? Ovlivnila vás nějak situace kolem covid 19? Album zní, jakoby bylo nahráváno analogově, ale to asi nebude pravda nebo se mýlím?

Jörg není jen náš bubeník, ale také náš zvukař a producent. Přestože nahrává digitálně, přirozenému zvukům přikládá velký význam. Podařilo se mu dosáhnout dokonalé rovnováhy mezi moderním a „oldschoolovým“ zvukem. Lockdown během korony mi poskytl více času soustředit se na psaní skladeb, Jörg měl také několik výpadků ve svém studiu, takže jsme měli možnost posunout celou nahrávky kupředu.

Obaly od Paolo Girardiho mám moc rád. Má opravdu velký talent. Musel jsem si ihned objednat tričko. Proč právě Paolo? Jak jste motiv vybírali? Slyšel třeba vaši hudbu dopředu a nechal se jí inspirovat nebo jste vybírali už z hotových maleb? A co vlastně konkrétně motiv znamená? Je to vchod do podzemí, do Hádovy říše?

Paolovo umění mám velmi rád. Je to také skvělý člověk a věnoval spoustu času a úsilí našemu obalu. Dal jsem mu lyrický koncept a on vše dokonale integroval do naší kresby. Na obalu je vchod do Hádovy říše, odkud vyvěrá všechno zlo řeckého podsvětí.


Když už jsme u pána podsvětí…chápu to dobře, že album je celé inspirováno řeckými bájemi a mytologií? Jak texty vznikaly, kdo je jejich autorem a který příběh o Hádovi vás oslovil nejvíc?

Původně jsme zamýšleli napsat album o dávných mýtech obecně. Většina textů se však zabývá starořeckými ságami. Ale „Empyrean“ je o římské legendě a „Whores of Pompeii“ je o pádu tohoto města a aktivitách, které tam byly prováděny, až do konce (smích). Všechny texty napsal můj nejlepší přítel Frank Albers, stejně jako na prvních dvou albech. Myslím, že příběh „Tartaru“ je velmi napínavý a zlověstný a skvěle se hodí pro death metalovou skladbu.

TEMPLE OF DREAD jsou personálně provázáni se SLAUGHTERDAY. Jsou nějaké rozdíly v tom, jakým způsobem tvoříte nový materiál? Nahráváte třeba jinak? A jak vznikají skladby pro TEMPLE OF DREAD, myslím tím teď samotný proces. Je pro vás těžké odlišit, jestli skládáte pro TEMPLE OF DREAD nebo SLAUGHTERDAY?

SLAUGHTERDAY se ve skutečnosti skládají pouze ze dvou členů, jmenovitě Jensa (našeho zpěváka, ale kytaristy ve SLAUGHTERDAY) a Bernda (Reiners, zpěv a bicí). Ti dva společně píší a nahrávají všechny skladby. Já tam hraju na basu jen během živých koncertů. Pro TEMPLE OF DREAD většinou připravuji všechny skladby úplně sám, což je dáno hlavně tím, že na ostrově žiji jen já. Poté jdu se svými riffy k Jörgovi, který dodá své nápady týkající se bicích. Na samém konci dostane Jens skladby a poté vytvoří své vokální party. Každá skladba je týmová práce, ale tvoříme postupně - ne současně.


Jak jsou na tom TEMPLE OF DREAD s koncerty? Hrajete rádi a často? Láká vás vyrazit i za hranice? Co pro tebe koncerty znamenají? Je to pro tebe i společenská událost? A chodíš i ty na akce jako návštěvník, podpořit své kolegy?

Zatím vlastně nehrajeme naživo. Může za to spousta věcí, například naše aktivity v jiných kapelách, nebo moje bydliště na ostrově. Ale v zásadě to nechci do budoucna vyloučit. Samozřejmě rád chodím na koncerty, miluji sociální kontakty s ostatními fanoušky a také jako fanoušek podporuji ostatní kapely. Příští víkend pojedu na Schoonebeek Deathfest v Nizozemsku. Na tuto akci se opravdu těším a po dlouhých frustrujících koronavirových omezeních doufám - a jsem si jist -, že tam potkám spoustu maniaků!


Nevím jak v Německu, ale u nás v Čechách je death metalová scéna poměrně malá. Na některé koncerty přijde jen pár lidí, občas mi to připomíná staré časy v devadesátých letech. Jindy je ale narváno k prasknutí. Celkově to ale pořád žije, jen si říkám, že by to chtělo mladou krev. Většina muzikantů má děti, práci, spoustu jiných starostí. Není si na co stěžovat, pořád nás to baví, jen si říkám, do kolika let to vydržíme? Každý z nás není ocelový muž jako Paul Speckmann). Jak vnímáš death metalovou scénu u vás v Německu ty? A je něco, co bys změnil nebo tě štve?

Tvůj popis platí také pro německou death metalovou scénu. Všichni zúčastnění stárnou - kapely i fanoušci. Brzy už nebudeme hrát v centrech mládeže, ale v domovech důchodců (smích). Někdy je opravdu frustrující, že se zdá, že tato hudba už mladé lidi neláká. Osobně jsem starší než Death Metal, ale nemyslím si, že tento skvělý hudební styl přežiju.

Kdy tě poprvé napadlo začít dělat muziku? A jak si se dostal k té extrémní? Jaké kapely si uctíval? Kdo byl tvým vzorem? A co první koncert? Já si jej třeba nepamatuju, protože jsem byl ve třinácti letech úplně namol:)). Jak dopadlo tvé první živé vystoupení a s jakou skupinou si na pódiu stál? Zavzpomínej pro nás prosím.

Uff! - to je spousta otázek. Když mi bylo 13 let, také jsem byl neustále opilý! Moje první dvě alba byla SLAYER „Reign in Blood“ a debut IRON MAIDEN. Obě dodnes patří mezi moje oblíbená alba. Myslím, že SLAYER na „Divine Intervention Tour“ pro mě byli jednou z prvních velkých živých show. Kromě thrash metalu jsem se rychle dostal i k death metalu. V této oblasti jsem od prvního dne miloval kapely jako AUTOPSY, DEATH, PESTILENCE a BENEDICTION. Moje první vystoupení bylo s neznámou punkovou kapelou s názvem AMOK- totální demolice!


Mám pro kapely na závěr připravenou takovou záludnou otázku. Co pro tebe znamená death metal? Je to životní styl? Můžeš se klidně rozepsat nebo se pustit do filozofie. Jak bys tento styl definoval?

Ano, death metal je životní styl. Představuje to “ fuck-off” a “straight to your face” postoj. Scéna se řídí svými vlastními zákony a pravidly. Je to přísaha v komunitě, která okamžitě pozná a odsuzuje jakýkoli přístup k obchodu. Možná se z death metalu v tomto šíleném světě stala kaluž poctivosti a spolehlivosti.

Děkuji moc za rozhovor. Na víkend jedu zase pryč. Dělám to poslední dobou hrozně rád. Jen já, nová místa a starý poctivý death metal. Novou desku TEMPLE OF DREAD si vezmu určitě zase s sebou. Album „Hades Unleashed“ se totiž opravdu povedlo! Díky moc i za něj. Přeji mu mnoho úspěchů a ať se vám daří i v soukromých životech!

Díky moc a nápodobně!

středa 8. září 2021

Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)


CENTENARY - Death…The Final Frontier
CD 2021, CDN Records

INTERVIEW:

english:

czech:

for english please scroll down

Říkali mi, že zde potkám své vlastní démony. Ale zatím se nic neděje. Je ticho, jen krkavci krouží nad hlavou. Nad starým pohřebištěm v lesích, kde prý pohřbíval své oběti jeden šílený vrah. Usedám na šedivý kámen, dívám se do tmy a poslouchám novou desku amerických death metalistů CENTENARY. Pravý, reálný, temný smrtící kov, u kterého se probouzejí nemrtví. Alespoň tak to slyším já, starej pes. Přidávám hlasitost a po nějaké době si všimnu dlouhého stínu za mnou. Obličej bez tváře, tělo plné červů. Vzduchem se vznáší pach rozkládajícího se masa. Myslím, že jsem zde správně.

O CENTENARY jsem již psal v roce 2019, kdy kapela vydala svoji první dlouhohrající desku "Into the Graveless Beyond" (odkaz na recenzi dole pod článkem). Již tenkrát jsem byl pohřben zaživa a stal se věrným fanouškem těchto šílenců. Z riffů totiž odkapává zkažená krev, vokál je nasáklý chorobami a atmosféra skladeb připomíná náladu starých hororů z osmdesátých let. Mí vlastní démoni se opět probudili, aby vydali další svědectví o onom světě.


CENTENARY se ve své hudbě inspirují jak švédskou death metalovou školou (ENTOMBED, NIHILIST, ENTRAILS, SORCERY, UNLEASHED, DISMEMBER, GRAVE), tak pravěkými prašivými odkazy smeček jako MASTER, CIANIDE, OBITUARY. Výsledkem je i letos nechutný, mokvající koktejl, kterého když se napijete, tak budete navěky prokleti. Alespoň mě se to znovu stalo. Do nečisté hry vám uvede už parádní obal od Juanja Castellana, vychutnáte si zvuk mistra Jeffa Vergielse, u kterého nadskakují víka od rakví. Mám rád atmosféru starých opuštěných pohřebišť. Utíkám sem z dnešního ošklivého a umělého světa. Při poslechu "Death…The Final Frontier" potkáte šílené vrahy s motorovou pilou, oběti bez hlav, bez končetin, bez svědomí. Budete se brodit po kolena v krvi, zažijete pestrou paletu brutálních vražd. Death metal býval vždy o ošklivých věcech, o atmosféře chladných piteven, o exhumaci hrobů o jejichž existenci byste raději nevěděli. CENTENARY umí napsat skvělé skladby plné temnoty, chladu, šílenství. Mají v sobě energii dávných časů, poctivost, odhodlání, opravdovost. Věci, které mám na tomhle stylu tolik rád. Letos se jedná o vynikající masakr v márnici, o nekonečné toulky záhrobím, o muziku, která mě rozemlela na prach. Existuje tisíc způsobů popravy, ale na konci je nakonec vždy jenom smrt. Američanům se ji podařilo vypálit do songů. Zničující starý, plesnivý death metal, který ve vás zanechá krvavý otisk! 


Asphyx says:

They told me I would meet my own demons here. But nothing is happening yet. There is silence, only ravens circling overhead. Above an old burial ground in the woods, where a mad killer is said to have buried his victims. I sit on a grey stone, look into the darkness and listen to a new record by American death metalists CENTENARY. A real, real, dark deadly metal that the undead wake up to. At least that's how I hear it, old dog. I turn up the volume and after a while I notice a long shadow behind me. Face without face, body full of worms. The air smells of decaying flesh. I think I'm right here.

I wrote about CENTENARY in 2019, when the band released their first full-length album "Into the Graveless Beyond" (link to the review below the article). Even then, I was buried alive and became a loyal fan of these lunatics. Corrupt blood drips from the riffs, the vocals are soaked with diseases and the atmosphere of the songs is reminiscent of the mood of old horror movies from the eighties. My own demons awoke again to bear further testimony of the afterlife.


CENTENARY is inspired in its music by both the Swedish death metal school (ENTOMBED, NIHILIST, ENTRAILS, SORCERY, UNLEASHED, DISMEMBER, GRAVE) and the prehistoric dusty references of packs such as MASTER, CIANIDE, OBITUARY. The result is a disgusting, soaking cocktail this year, which if you drink it, you will be cursed forever. At least it happened to me again. Juanja Castellan will introduce you to the dirty game, you will enjoy the sound of master Jeff Vergiels, with coffin lids bouncing. I like the atmosphere of old abandoned burial grounds. I'm running away from today's ugly and artificial world. While listening to "Death… The Final Frontier", you will meet crazy killers with a chainsaw, victims without heads, without limbs, without conscience. You will wade to your knees in blood, you will experience a variety of brutal murders. Death metal has always been about ugly things, about the atmosphere of cold autopsies, about the exhumation of graves whose existence you'd rather not know existed. CENTENARY can write great songs full of darkness, cold, madness. They have in them the energy of ancient times, honesty, determination, authenticity. Things I love so much about this style. This year it is an excellent massacre in the morgue, endless wandering through the grave, music that has ground me to dust. There are a thousand ways of execution, but in the end, there is always death. The Americans managed to burn it into songs. Destructive old, moldy death metal that will leave a bloody imprint on you!



about CENTENARY on DEADLY STORM ZINE:

Tracklist:
Entangled in Entrails
Liquified Rot
Strangled by the Night
Tower of Excarnation
Ceaseless Astral Dirge
The Laughing Death
Malicious Symbiosis
Remote Manipulation
Facial Dislocation
Slaves From the Grave

Line-up:
Jim Albrecht - Bass
Mike Bradley - Guitar/Backing Vocals
Matt Cunningham - Lead Guitar
Adam Davey - Drums
Allen Mercer - Vocals

A few questions - interview with death thrash metal band from United Kingdom - TERRIBLE CLAW.


A few questions - interview with death thrash metal band from United Kingdom - TERRIBLE CLAW.

Answered Paul Harrington, thank you!

Recenze/review - TERRIBLE CLAW - Disaster Catalyst (2021):

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?

Me (Paul harrington – guitarist) and Stu (Pendergast – drummer) started the band back in 2017. We’ve been listening to death metal since we were teenagers back in the early nineties and we wanted to write music that was influenced by all those great bands. So, in essence, we play death metal heavily incluenced by the floridan bands of the early nineties.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

The album was written and recorded in our various homes. Paul H started writing it probably back in late 2018. We’ve all got busy lives and families so it’s not a quick process normally but then COVID hit. In some ways that probably helped the writing of the album as all of a sudden we were stuck at home for a long time. It also provided Dan (vocals) with some more lyrical inspiration.

The writing of the album was finished in early 2021 and we then set about turning the demo material into properly recorded songs.

Stu then took over editing, mixing and mastering duties. So it’s all been done by the band at our homes. No professional studio or professional engineers involved.

We were trying to get a sound that isn’t the ultra produced sound you tend to get with metal these days but somewhere between the raw recordings from morrisound in the nineties and what you can do with modern digital production and tools. Hopefully we’ve struck the right balance. We’re really pleased with how it’s come out.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

The album is only on streaming platforms at the moment but we’re soon to be putting it out on CD. We hope to get it out on vinyl eventually but thats a costly endeavour so we’re going to need to build our fan base before that’s a possibility. Of course being able to play live shows helps with that side of things so we’re hoping 2022 is a better year for gigging.

Ultimately vinyl is the main goal if for no other reason than the graet artwork can be showcased in a large format.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

Dan wrote the lyrics for the album, with a few lines on a song or two coming from Paul H. The lyrics were written when each song had been finished structurally. The lyrics cover a variety of political and social topics, and some that cross over and blur those lines (Pyrrhic), as increasingly it seems that politics has divided us socially. Anyone who reads the lyrics for a song like At Any Cost, especially people from the UK, will probably recognise the topic fairly quickly. Other songs like Arrogance Incarnate or Self-Sabotage Continuum explore whether it’s human nature to become our own worst enemy and ruin our own goals and personal relationships in pursuit of short term gains.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Paul H came up with the band name and logo. All the art was done by Mortuus and Paul did all the layout. We love the linework Mortuus does and he’s a great guy to work with.

Social media is, unfortunately, a necessary thing for bands now. We don’t like it but we have to accept it. If you’re not on social media these days you can pretty much forget about anyone having a clue about you. That said, it is a great platform for getting stuff out around the world easily and quickly and much better than the small flyers we used to give people in local pubs in the nineties. Its just a shame that it’s also so locked down behind monetisation now.

So, go follow us on facebook and youtube!

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

At the moment we don’t have a label, so we do everything ourselves. Ultimately it would be great to have a proper label behind us and, who knows, maybe one day we will, but its a very crowded market these days.

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

So many. Mostly the old albums from the classic bands like Death, Malevolent Creation, Suffocation, Morbid Angel, Pestilence, Loublast, Gorguts, Cynic, Entombed, Dismember, Hypocrisy, Gorefest, Sepultura.

Also some of the more modern DM bands like Obscura, Necrophagist, the faceless etc.


Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

Not yet, we will eventually but as said earlier, it’s a crowded market and labels are only going to be interested in bands they can make some money from so for now we need to build our fan base.

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

None so far. We had some booked in 2020 but for obvious reasons those were cancelled. We have 2 in October this year and plan to be out on stage a lot more in 2022. We’ve all been in bands before and have played tiny shows in pubs through to festivals like Summer Breeze, Brutal Assault, Hellfest and Bloodstock. Playing to 10,000 people at a festival is great but the massive stage and distance from the crowd makes it a very different experience from playing a pub or a club to a small crowd. Usually smaller shows make for a better sound on stage and that can really make a difference to your performance.

So playing live is universally great as long as the crowd are into it and the sound is decent.


What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

Mostly to enjoy playing and writing music. That’s the important thing. We aim to get out live a lot more and hope to get some decent shows under our belt in 2022 and just build up the terrible claw name. We’ll almost certainly start writing a 3rd album in 2022.

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

Through our facebook page at Terrible Claw | Facebook

Thanx for the interview.

Recenze/review - TERRIBLE CLAW - Disaster Catalyst (2021):

úterý 7. září 2021

Recenze/review - SARCOUGHAGUS - Delusions of the Sick (2021)


SARCOUGHAGUS - Delusions of the Sick
CD 2021, Maggot Stomp

for english please scroll down

Pálí mě kůže na celém těle. Mám strach, že úplně shořím. Pach škvařícího se masa. Mozek mi asi brzy vyskočí z hlavy. Proč zrovna já, ptám se pořád dokola. Zavřený v malém domku v lesích. Omámen jedy, mučen. Znásilněné tělo, znásilněná mysl. Nakonec se mi přece jen povede utéct. Tma, strach a beznaděj. Lovená oběť, ukrytá ve stínu. Tichý dech a zasažen padám do hlubokého močálu. Stanu se potravou pro červy, mršinou, která nikomu nechybí. Pořád dokola poslouchám první dlouhohrající album amerických maniaků SARCOUGHAGUS a znovu prožívám ve své fantazii podobné zážitky.

Mám to takhle pokaždé. Sednu si, pustím hudbu nahlas a nechám svůj mozek, aby se vydal na dlouhou cestu emocemi a fantazií. Ty, které lze zaslechnout na nové desce "Delusions of the Sick" jsou morbidní, syrové, zemité, mokvající. Tady se hraje smrtící kov starého střihu, bez zbytečností, s údery přímo na solar plexis. 


Ze songů mám pocit, že byly opravdu napsány ve starých sklepeních, někde daleko v lesích, kam si šílenci vozí svoje oběti. Lidská mysl je nevyzpytatelná a když ji stejně, jako muziku SARCOUGHAGUS ohlodáte na kost, tak zůstane jen to podstatné. Pánové nahráli hodně syrové, surové album. Útočí na ty nejtemnější pudy. Je živočišné, zběsilé, maniakální. Líbí se mi zvuk, obal, ale hlavně nálady a atmosféra, které z nahrávky cítím. Je hodně slyšet, že do toho šli Američané naplno, obdivuji odhodlání a sílu. Pro mě je vždy hrozně důležité, abych kapele jejich hudbu věřil. "Delusions of the Sick" je přesně tím druhem alba, které mě vždy jako nějaká zlá příšera schlamstne. Žvýká mě ostrými zuby, aby mě nakonec, když deska dohraje, vyplivla mezi odpadky. Nevím, jestli jste někdy nocovali v močálech, ale mohu vám to jen doporučit. Jen si nesmíte zapomenout nahrávku s sebou. Jinak byste byli ochuzeni o silný zážitek. Možná mě zase uloví a zavřou někde na opuštěném místě. Stejně uteču, stejně budu poslouchat pravý, ryzí death metal. Se stoner přísadami. Přesně takový, jaký umí SARCOUGHAUS. Smrtící kov smradlavý jako kus zkaženého masa, podávaný na podnose z lidských kostí! 


Asphyx says:

My skin burns all over my body. I'm afraid I'll burn completely. The smell of rotting meat. My brain will probably pop out of my head soon. Why me, I keep asking. Enclosed in a small house in the woods. Stunned by poison, tortured. Raped body, raped mind. In the end, I will still be able to escape. Darkness, fear and despair. Hunted victim, hidden in the shadows. Quiet breath and hit, I fall into a deep swamp. I will become food for worms, a carcass that no one misses. I keep listening to the first full-length album of American maniacs SARCOUGHAGUS and reliving similar experiences in my imagination.

I have it like this every time. I sit down, play the music out loud, and let my brain embark on a long journey of emotion and imagination. The ones that can be heard on the new album "Delusions of the Sick" are morbid, raw, earthy, wet. Here, the deadly metal of the old style is played, without needles, with blows directly on the solar plexiglass.


From the songs, I feel that they were really written in old cellars, somewhere far away in the woods, where the lunatics take their victims. The human mind is unpredictable, and when you gnaw it to the bone, like SARCOUGHAGUS music, only the essentials remain. The gentlemen recorded a very raw, raw album. He attacks the darkest instincts. He is animalistic, furious, manic. I like the sound, the cover, but especially the mood and atmosphere that I feel from the recording. It is very audible that the Americans have been fully involved, I admire the determination and strength. It's always very important for me to trust the band with their music. "Delusions of the Sick" is exactly the kind of album that always misleads me like some evil monster. He chews me with sharp teeth, so that when the record is over, she spits me out among the rubbish. I don't know if you've ever spent the night in the swamp, but I can only recommend it to you. You just must not forget to record with you. Otherwise, you would be deprived of a powerful experience. Maybe they'll catch me again and lock me up somewhere in a deserted place. I'll run anyway, I'll listen to real, pure death metal anyway. With stoner ingredients. Exactly as SARCOUGHAGUS can. Deadly smelly metal like a piece of rotten flesh, served on a tray of human bones!


Tracklist:
01. Force Fed
02. Self-Induced Lobotomy
03. Genial Sense Of Torture
04. Exsanguination
05. Delusional Reality
06. Primal Being
07. Fantasizing Sanity
08. Cannibalistic Search Party


pondělí 6. září 2021

Recenze/review - ÆNIGMATUM - Deconsecrate (2021)


ÆNIGMATUM - Deconsecrate
CD 2021, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Když vás probudí uprostřed noci noční můra, tak jste vyděšení. Tentokrát to bylo ale přeci jen trošku jiné. Měla pocit, že se jí postupně rozpadá maso na rukou. Dívala se na kdysi tak krásné dlaně, které uměly pohladit. Proč, ptala se stále dokola. Černé prsty, odhalené kosti. Vyděšená vstala, připadala si hrozně lehká a pomalu se otočila k zrcadlu. Bez vlasů, s dírami v celém obličeji. Co se to se mnou děje? Umřu? Otázek bylo mnoho, ale odpovědi nepřicházely žádné. Pamatovala si jen jediné. U přehrávače ležela nová deska amerických black death metalistů ÆNIGMATUM.

Nevěděla, kolikrát zemřela, ani kolikrát se narodila. Měla jen jedinou jistotu. Smrt je vždy na konci všeho, čeká na nás už od prvních dní. Zahaleni v temnotě kráčíme světem. Jen málokdo dokáže hudbou vyjádřit pocity prokletých. ÆNIGMATUM opět potvrzují, že patří mezi vyvolené. 

 

"Deconsecrate" je albem, nahraným v těch nejčernějších stínech. Je odkazem šeptajících démonů. Prokletá deska s neskutečně podmanivou atmosférou. Získala si mě pomalu, postupně. Jako starý death metalový archeolog jsem odkrýval jednotlivé vrstvy, užíval si chladné a magické motivy. Líbí se mi i zvuk, obal, všechno sedí v jednom celku pevně kompaktně. Hudba je zde lavinou, jedem, který mi koluje v žilách. Tvorbu ÆNIGMATUM  lze připodobnit k tomu, co hrají kapely jako ULCERATE, MORBUS CHRON, ABYSSAL, ALTARS, BLOOD INCANTATION, ale třeba i IMMOLATION, GORGUTS, ATHEIST, CYNIC. Od každého si Američané berou lehkou inspiraci. Rozhodně ale nekopírují, mají vlastní výraz a styl. V některých momentech jsou možná až příliš rozvláční a dlouzí, ale to bývá charakteristický rys skoro všech progresivních kapel. Záleží spíš na tom, zda má posluchač dostatečné množství fantazie. Třeba ta dívka z úvodu dnešního článku by mohla vyprávět. O temnotě, o chladu, beznaději. Podobné emoce a nálady cítím i z nové desky "Deconsecrate". A teď už mě prosím nechte. Zatemním svůj pokoj, zhasnu všechna světla. Démoni znovu přicházejí. A drží v ruce právě tohle album. Temný, chladný black death metal s podmanivou atmosférou!


Asphyx says:

When a nightmare wakes you up in the middle of the night, you're scared. But this time it was a little different. She felt the flesh on her hands gradually crumble. She looked at the once beautiful palms that they could caress. Why, she kept asking. Black fingers, bare bones. Frightened, she stood up, felt terribly light, and slowly turned to the mirror. No hair, with holes all over the face. What's wrong with me? Will I die? There were many questions, but no answers came. She remembered only one thing. Next to the player lay a new record of American black death metalists ÆNIGMATUM.

She didn't know how many times she had died or how many times she had been born. She had only one certainty. Death is always at the end of everything, it has been waiting for us since the first days. Shrouded in darkness, we walk the world. Few people can express the feelings of the cursed through music. ÆNIGMATUM again confirm that it belongs to the chosen ones.


"Deconsecrate" is an album recorded in the blackest shadows. It is the legacy of whispering demons. Cursed record with an incredibly captivating atmosphere. She got me slowly, gradually. As an old death metal archaeologist, I uncovered individual layers, enjoying cool and magical motifs. I also like the sound, the cover, everything fits together compactly in one unit. Music is an avalanche here, a poison that circulates in my veins. The work of ÆNIGMATUM can be compared to what bands like ULCERATE, MORBUS CHRON, ABYSSAL, ALTARS, BLOOD INCANTATION play, but also IMMOLATION, GORGUTS, ATHEIST, CYNIC. Americans take a little inspiration from everyone. But they definitely do not copy, they have their own expression and style. At times, they may be too lengthy and long, but this is a hallmark of almost all progressive bands. Rather, it depends on whether the listener has enough imagination. For example, the girl from the beginning of today's article could tell. About darkness, about cold, hopelessness. I feel similar emotions and moods from the new album "Deconsecrate". And now please leave me. I'll darken my room, turn off all the lights. The demons are coming again. And he's holding this album in his hand. Dark, cool black death metal with a captivating atmosphere!


Tracklist:
01. Forged From Bedlam
02. Undaunted Hereafter
03. Disenthralled
04. Fracturing Proclivity
05. Floods Within A Splintered Cortex
06. Larker, Sanguine Phantom
07. Despot Of Amorphic Dominions
08. Animus Reflection

Band:
Kelly McLaughlin - Guitar / Vocals
Pierce Williams - Drums / Backing Vocals
Eli Lundgren - Guitar
Brian Rush - Bass / Synths

neděle 5. září 2021

Recenze/review - INCARNATED - Choirs of the Dead (2021)


INCARNATED - Choirs of the Dead
CD compilation, Grind to Death Records

for english please scroll down

Naučil jsem se o víkendu toulat v nedalekých lesích. Vždycky si s sebou vezmu nějakou dobrou starou hudbu. Nějaký kus zkaženého masa, které jsem kdysi rád a často ochutnával v devadesátých letech minulého století. Švédské INCARNATED zná asi každý, kdo se jenom otřel o extrémní muziku. Vydali sice jenom dvě dema, ale vím, že kopírované kazety s jejich skladbami se ke mě také dostaly.

Nedělejme si ale iluze. Šlo spíš o to, že se jednalo o něco nového, něco, co bylo ze Švédska. Zvuk byl na kazetách šílený, často se to nedalo vůbec poslouchat. Ale spokojeně jsme pokyvovali hlavou u hi-fi věží a říkali, jaké je to skvělé. Jestli se nepletu, tak potom kapela víceméně zanikla nebo o ní nebylo slyšet vůbec nic. Až najednou, jednoho mlhavého rána mi přistály promo materiály v emailu. A můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Vzpomínky lítaly vzduchem a já se těšil, až půjdu zase jednou kolem hřbitova.


Když se podíváte sem: INCARNATED, tak zjistíte, že v kapele hráli muzikanti, kteří každý svým způsobem hodně ovlivnili nejen švédskou hudební scénu. Songy z kompilace jsou samozřejmě poplatné tehdejší době. Možná nejsou dokonalé, ale mají v sobě velkou sílu, kus odhodlání a taky takovou tu špínu a temnotu, která byla pro muziku tehdejších kapel tolik typická. INCARNATED ale byli jiní, než ostatní severské smečky. Možná zaznívala více americká škola, která byla vždy typická hlavně velkým příklonem k temnotě. Přiznám se bez mučení, že i po všech těch letech je hrozně příjemné si kompilaci užívat. Dvě demonahrávky, které díky labelu Grind to Death Records neupadnou do zapomnění. Pokrm spíše pro pamětníky, hudební archeology a všechny nadšence, kteří mají pořád raději čerstvě vykopaný hrob, než umělé kapely dnešní pomatené doby. Jako bych byl zavřený v márnici, neustále dokola poslouchal "Choirs of the Dead" a užíval si všechnu tu prašivinu, plesnivinu a chlad, které kompilace obsahuje. Podobná hudba je kusem i mé vlastní historie. Možná je v tom kus nostalgie, ale tady se hraje hudba ze starých katakomb, z márnic, kde si dávají rande nemrtví se Satanem. Exhumace proběhla na výbornou, death metal navždy!


Asphyx says:

I learned to wander in the nearby forests at the weekend. I always take some good old music with me. Some piece of rotten meat that I once liked and often tasted in the 1990s. Swedish INCARNATED is known to almost everyone who has just wiped out extreme music. They only released two demos, but I know that the copied cassettes with their songs also came to me.

But let's not have any illusions. It was more about something new, something from Sweden. The sound was crazy on the tapes, often not audible at all. But we nodded contentedly at the hi-fi towers and said how great it is. If I'm not mistaken, then the band more or less disappeared or nothing was heard about it. Suddenly, one foggy morning, promo materials landed in my email. And my brain started working at full speed. Memories flew through the air, and I looked forward to walking around the cemetery again.


If you look here: INCARNATED, you will find that the band played musicians who each influenced not only the Swedish music scene in their own way. The songs from the compilation are, of course, due at the time. They may not be perfect, but they have a lot of strength, a bit of determination and also the kind of dirt and darkness that was so typical of the music of the bands of that time. But INCARNATED were different from other Nordic packs. Perhaps there was a more American school, which was always characterized mainly by a great inclination to darkness. I confess without torture that even after all these years, it is very pleasant to enjoy the compilation. Two demos that will not be forgotten thanks to the Grind to Death Records label. A dish more for witnesses, music archaeologists and all enthusiasts who still prefer a freshly dug grave to artificial bands of today's crazy times. As if locked in a morgue, I kept listening to "Choirs of the Dead" and enjoying all the dust, mold and cold that the compilation contained. Similar music is a piece of my own history. There may be a bit of nostalgia, but here the music is played from the old catacombs, from the morgue, where the undead date with Satan. The exhumation was excellent, death metal forever!


Tracklist:
01. Wool-Gathering
02. Untouched
03. Predunomas
04. Loxocemus Morelia
05. Fisted Back To Life
06. End Your Life
07. Eating
08. Deep Inside
09. Reaper Of Souls
10. Disembowel
11. Pusfilled
12. Feast On Her Flesh
13. Choirs Of The Dead
14. Inside
15. Drown In Blood
16. Fragments Of Love
17. Until Death Is Divine
18. Experiment In Flesh

Choirs of the Dead - The Complete Works of Incarnated features all four demo's Incarnated recorded from 1993 to 1999, two of the demo's are previously unreleased so this is high time to (re)discover a hidden gem from the golden era of Swedish death metal! Limited to 500 copies worldwide.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý patnáctý - Vytržené kořeny


Příběh tří stý patnáctý - Vytržené kořeny

Když už jsem konečně pochopil, že mě Kačenka třetí opravdu nechce a že to není rozhodně hodné děvče pro mě, měl jsem v srdci hrozně prázdno. Najednou jsem poslouchal pořád dokola doom metalové desky a byl zkrátka smutný. Chlast moc nepomáhal. Neměl jsem vůbec na nic chuť. Zase jsem se zavřel do svých snů. Chodil jsem sice na přednášky, ale nevnímal je. Pánové a dámy u katedry vyprávěli o deskriptivě, rovnicích, strojích a já si vůbec nedělal poznámky. Pořád jsem přemýšlel a utápěl se v tom, co dělám špatně. Bylo to snad poprvé, kdy jsem dostal od holky po čuni. Odmítnutý jsem byl snad stokrát, ale to jsem vždy jen hodil za hlavu a šel o dům dál. Najednou jsem se hrozně těšil domů do Boleslavi. A taky na chalupu, kde je vždycky klid. Jako bych se tam zase stal tím malým šťastným klukem, co měl neustále odřená kolena.

S Ester jsme se sice už několikrát rozešli, ale bylo to takové, no, co vám budu povídat. Vzájemná přitažlivost fungovala. Ona mě navíc, aspoň to říkala, pořád měla moc ráda. Spali jsme spolu, kouřili před chalupou, chodili na dlouhé výlety. Pouštěli si večer z gramofonu staré fláky a ona se vrtěla do rytmu. Měla v sobě vášeň, jestli mě chápete. To má rád každý chlap. Já moc tancovat neumím, tak jsem se vždycky jen nesměle přidal a skončilo to v posteli. Tenkrát to fungovalo tak, že jsem z budky mámě zavolal, že bych jako jel na chalupu. Ona mi to potvrdila a pak jsme si psali lístečky. Co mám udělat. Kolem baráku je vždy práce. Stříhat plot, tenkrát jsem musel ručně, pak se mi vždycky klepaly ruce, že jsem vycintal jídlo a Esterka si ze mě dělala srandu, že bych si ho ihned vyhonil. Bylo to vtipné děvče, dodnes je. Měl jsem také za úkol vyklidit kus půdy.

Plno prachu, staré knihy, některé ještě psané švabachem. Bylo vedro, moje kamarádka - milenka se svlékla do kalhotek. Hele, Mein Kampf, inu chalupa po Němcích. Ze zvědavosti jsem otevřel pár stránek a pak uviděl v očích Ester slzy. Já mám jen jednu čtvrtinu židovské krve a i tak mě některá vyprávění děsila, ale ona byla čistokrevná. Vzlykala, měla v sobě najednou hroznej smutek. Obejmul jsem ji. Bylo to hodně zvláštní, oba jsme vyrůstali ve stínu socialismu, holokaust jsme znali jen z vyprávění, ale najednou před námi všechno ožilo. A tak jsme šli k ohništi a knihu spálili. Já, nepřítel jakéhokoliv ničení knížek, jsem pořádně přitopil. Bylo to spíš gesto, ale ulevilo se nám. Poděkovala mi, objala mě a omluvila se za svůj pláč. Nemáš proč, drahá. Jak vycítila, že je vhodná situace, tak začala mluvit i o nás dvou. Vypadlo z ní, že mě pořád miluje. Achjo. Nevěděl jsem jak reagovat, tak jsem pustil Black Sabbath a pak ji hodil do peřin.

Potom jsme objevili ještě něco jiného, možná i zajímavějšího. Dopisy, co psal syn rodičům z východní fronty. Uměl jsem německy, co by se za nehet vešlo, ale Ester měla talent na jazyky (když nad tím tam přemýšlím, tak je zvláštní, že vlastně všechny moje holky uměly několik řečí). Byly to smutné dopisy, o bolesti, strachu, o beznaději. Nám celý život ve škole vtloukali do hlavy, jací byli Němci špatní. Jasně, že byl a je fašismus a nacismus svinstvo, ale ty obyčejný kluci, to bylo něco jinýho. Seděli jsme dlouho do noci a bylo nám hrozně líto všechno vyhodit. Třeba když psal svojí holce, mimochodem Češce, tak to bylo hrozně smutný. Říkali jsme si, kde všichni ti lidé mohli být, co mohli zažít, radovat se, mít děti, hádat se, nadávat, chlastat, prát se, milovat. Místo toho bezdůvodně umírali po tisících. Také jsme našli pár dopisů od dcery, kterou s matkou po válce odsunuli. Psala otci, kterého zde z nějakého nám neznámého důvodu (to jsme nepochopili) nechali ještě chvilku v chalupě. Občas se mi chtělo zvracet. To když popisovala znásilnění nebo třeba, když si musely mladý holky vykopat vlastní hrob. Nadávaly jim do nacistických kurev. Jen tak ze srandy.

Jo, mám tam na severu v Jizerkách kořeny a svým odchodem do Plzně jsem je začal vytrhávat. Pomalu, postupně, nejdřív mi to vůbec nedocházelo. Ale teď, na zaprášený půdě, mi sepnulo. Patřím se, mezi kopce nebo do Boleslavi, na asfalt, na panely, cítil jsem se hrozně sám. Povídám to Ester a ona mi říká, tak se na všechno vybodni, budeš se mnou dělat v knihkupectví (to byl můj sen), otec by myslím nebyl proti, možná by tě ani nenutil přejít na naši víru. Naši tě mají rádi. Přesně si pamatuji, jak jsme všechno rozebírali cestou do Smržovky. Na terásce v hospodě, i cestou zpět, když nás chytl neskutečný liják. Přehodil jsem jí přes ramena křiváka a úplně se v něm ztratila. Víte, my chlapi (nechci tedy mluvit za všechny, třeba už to dneska neplatí) máme v sobě takovej ten ochranitelskej pud. Byla zmoklá jako slepice, prosvítaly jí bradavky a třásla se zimou, ale v tenhle moment byla nejkrásnější. Bože ty oči, rty, krk. 

Probudím se brzy a má peřinu mezi nohama. Odhrnutá košilka, větší rajc na světě není, ale teď ne, jdu udělat snídani. Moc mi to nešlo, vajíčka byla opět připálená, ale měla ze mě radost. Dělala, že jí to chutná, ale pak jsme se začali smát a vyhodili vše na kompost. Jedno pivo a jde se zase makat. Další kufr a v něm zase dopisy. Tentokrát česky. Všechny otevřené a i po letech voněly. Nevím, jestli se to dělá ještě dneska, ale dřív to asi bylo zvykem. Moje babička psala dědovi a on zase jí. Trošku jsem se styděl, protože jsem těm krásným lidem nahlížel do soukromí, ale byl jsem hrozně zvědavý. Ten den jsme toho moc neudělali, každý papír byl totiž popsaný jemným krasopisem a obsahoval nádherná slova dvou lidí, co se milovali. Když se narodila moje máma, když se vdala, když jsem se narodil já, prvorozený. Smutné pasáže o špatných věcech, které se každému občas přihodí, veselé zážitky, ale vždy velmi dobrý sloh a vášeň. Říkal jsem si, co si všechno museli prožít, nasazení v továrnách, málo jídla, zavřené vysoké školy. Přesto se měli rádi, byli pevní, svoji, moji, naši, jo hergot, přiznávám, občas jsem musel odvrátit zrak.

Jeden víkend na horách a ovlivnil mě na celý život. Chtěl jsem mít také tak hezký vztah, taky jsem najednou hledal tu pravou. Jedinou na světě. Asi jsem trošku dospěl, protože už mě zase tolik nezajímalo, jestli bude tenká, prsatá, vysoká nebo prcek. Mě fakt tenkrát došlo, co v životě chci. Přestal jsem byl ten cápek, co má všechno v prdeli a jde mu jen o to se dostat každé do kalhotek. Pochlastat, potřepat hlavou, vyndat se a jít dál. No jo, ale kde hledat? Má to být Ester? Nebo na mě čeká nějaká v Plzni? Nevěděl jsem. Ale všechny ty dopisy, příběhy, knihy, chalupa, čerstvý vzduch, mě určily směr. Bylo dobře, že u toho byla Ester, ta vnímavá krásná dívka, chytrá hlavička, prdelka ze snů. Ležela mi na prsou a mluvila o tom, že by chtěla zažít taky velkou lásku, jako můj děda s babičkou. A hele, vy volové, nejsme čistě náhodou vlastně kvůli tomu tady na tom božím světě? Když o tom tak přemýšlím, tak asi ano. Taky kvůli dětem, krvi, kořenům, rodině. 

Když se po všech těch letech ohlédnu, tak vytrhnout kořeny nebylo vůbec lehké. Pro mě opravdu ne. Byl jsem, jsem a vždycky budu, jen obyčejný kluk, chlápek, co má rád obyčejné věci. Pro někoho to může být málo, musí být první, vyhrát maraton, koupit si nějakou věc. Já ne, já potřebuju, aby mě někdo držel za ruku, díval se mi do očí. Musím žít tak, aby se mi nedělalo špatně od žaludku. Jsem tak vychovanej. Můžou za to i dopisy z chalupy. Sem tam potkáte v životě člověka, který je přesvědčivý a tvrdí vám opak. Prej prachy, moc a bohatství. Jasně, z něčeho musíme žít, ale jak psal ten mladej voják z fronty. Zabil jsem ten den pět lidí, mámo, já měl takovej strach, nechtěl jsem, třásly se mi ruce, ale nejhorší nebyla ta krev a pláč a bolest, ale když jsem vstoupil do jednoho domu a tak viděl svůj obraz v zrcadle. Táhlo mi na dvacet a došlo mi, co je v životě důležité. 

Nedávno jsem byl zase na chalupě. Nevím, jak se to stalo, ale ty dopisy tam pořád jsou. Asi jsme neměli sílu na to, je vyhodit, asi jsme neměli sílu na to, vytrhnout kořeny úplně.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 4. září 2021

Report, photos, video - Armageddon Of Decibels vol:4. - ASSASSIN, DESASTER, BESATT - Plzeň - 4. 9. 2021


Author of photos and videos - Jakub Asphyx.
VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound


"A vy jako jíte malé děti?": zeptala se mě jedna kolegyně v práci. "Ne, mě už dávno nechutnají, jsem jich přežranej": odpověděl jsem. Kroutil jsem nevěřícně hlavou. To opravdu ještě někdo dneska vnímá metal takhle? Šel jsem dál a potkal jinou paní v letech, těsně před důchodem. Udýchaně mi musela sdělit, že támhleten chlap, co vypadá jako čert, ji kdysi pořádně vykropil hrobku. Dva vtipy během jedné cesty do práce jsou docela dost, nemyslíte? Nehledě na to, že s čerty fakt nejsou žerty. Něco málo o tom vím. Po těch třiceti a něco letech metalového šílenství už bych trošku měl.


Přesto se snažím zachovat chladnou hlavu, hýčkám si nadšení a chodím už jen na koncerty, které mě budou bavit. V Plzni je dobrého metalu jako šafránu. A tak jsem na Armageddon Of Decibels vol:4. nesměl chybět. Kdo by odolal ASSASSIN, DESASTER a BESSATT? Kdo by nešel na pořádný, poctivý black a thrash? Možná jenom ten, který chce, aby se o něm říkalo, že je čert a jí malé děti. O tom to ale není, můj milý čtenáři. Metal byl vždycky o srdci, o věrnosti. Nezbývalo, než se najíst, dopsat poslední email do práce a užít si neskutečný komfort, že nemusím cestovat za muzikou zase přes půl republiky.


Potkám pár dívenek, které na mě koukají nějak divně. Já vím, tričko NECROWRETCH, dlouhý šedý vlas a zasněný pohled, mohly připomínat starého indiánského šamana. Jsem rád, když ukážu vstupenku, když si dám první půllitr, když potkám první známé. V Kalikováku je totiž děsně fajn, chutná mi pivo (bez toho není nikdy rock´n´roll!). Dostávám se přesně do takové té skvělé nálady (metal pyčo!) a těším se na první kapelu. Vím, některé jsem nestihl, ale jsem starej fotr a rodina je pro mě vždy na prvním místě. 






Krásné prostředí, na hraný styl možná "až moc hezké". Příjemní lidé. Nikde se nepečou děti, nikde se neděje nic nepravého. Na podobné akce chodí dnes už spíše lidé středního věku (to si jako fandím) a ti nemají na nějaký hlouposti čas. Jde o to, užít si muziku, trošku zazlobit, zahrozit, plácnout si se Satanem a pak několik dní doma hekat, že už je toho na nás moc, že záda a střeva poznaly středověk. Ale nepředbíhejme. Nejdříve pojďme na kapely, které jsem viděl a slyšel. Vzývám vás mocnosti pekelné, Blekotu i Jekotu, hrajte!




BLOODY OBSESSION - rezavý prašivý death metal, se kterým jsem se již několikrát setkal. Jak s deskami, tak naživo. Znáte takový ten pocit starého metalisty, který si do rytmu podupává nohou a kýve se jako starej Brůna? Přesně tak na mě působilo i vystoupení moravských maniaků. Lety prověřené postupy, ale zahrané s nadšením. Byla v tom prašivina, byl v tom drive, starý pan Asphyx byl spokojen. Exhumace se povedla, mrtvý ožil!










PANYCHIDA - hudba této kapely nespadá do mojí jurisdikce. Nechme raději mluvit fotky. Stejně jsem se zase zakecal u piva.













BESATT - true black metal přesně podle mého gusta. Polští rouhači vždy dokáží udržet moji pozornost. Jakoby z nedaleké Mže najednou vyplavali všichni utopení. Nafouklá těla, smrad rozkládajícího se masa, tradiční severské melodie protkané polskou poctivostí a temnotou. Ortodoxní odpověď na všechny ozvěny ze záhrobí. Cítím na jazyku zkaženou krev. Perfektně zahráno. Přesně takový obřad si představuji, když řeknu - black metal! Stál jsem po kolena ve špinavé stoce a kolem mě tančili démoni. Black metalový rituál, který mě neskutečně bavil. Ostatně jako vždy od téhle legendy.

















I feel like someone stepped on my chest with an ironbound shoe and I am choking the whole time while the BESATT is playing. Everything just flows in a mad tempo and all the more is this album poisonous. Cover your faces with capes, clasp your hands to pray and bless the Hell itself. This black metal is taken from the farthest corners of the underworld. This concert hurts and scarify. I didn´t definitely see no light during this performace. Black metal with a very cruel atmosphere. Great!

Recenze/review - BESATT - Anticross (2017)

DESASTER - pro mě osobně největší lákadlo celé soboty. Kapelu jsem totiž už hrozně dlouho neviděl. True thrash black metal, u kterého nám byly zlámány všechny kosti v těle. Tak bych vystoupení definoval asi nejlépe. Měl jsem pocit, že nad Plzní se zatáhlo a z nebe šlehaly pekelné ohně. Mě se na Němcích vždycky hrozně líbilo, jak umí napsat songy. Melodie se velmi dobře pamatují a zároveň v sobě mají pověstnou černou jiskru. Jsem v kotli plném žhavého oleje a píchají do mě vidlemi. A jsem tu neskutečně rád. Takhle nějak byl totiž kdysi metal zamýšlen a DESASTER se svého úkolu, ukázat nám ho a narvat do hlavy, zhostili na výbornou. Nikde nic nepřebývalo, ani nechybělo. Zbyla jen temnota a smrt! Absolutně devastující vystoupení! Metal v jeho ryzí podobě! Kult!


















DESASTER are old black thrash metal fighters from Germany. They play honestly, believably, their music has always smelled of hell and brimstone. Take down all the idols of the world, light fires and finally cleanse the world from the greatest evil. Frosty black metal, pieces of raw thrash, sick vocals, all this not leaved me in any doubt. Classical, traditional techniques are spiced with typical melodies. It is as if a man has descended a few meters underground when listening, somewhere in places where fallen souls are being prepared for hell. The band once came out of some of these places. The crosses are turned down, the sacrifice is ready. The ancient black thrash metal ritual which tore me to pieces! Hell!


ASSASSIN - tak po dvou letech zase pod pódiem. Minule jsem skončil v mosh-pitu. On má totiž pro mě starý německý thrash metal pořád velké kouzlo. A když jej kapela umí zahrát, což ASSASSIN umí, není co řešit. Všichni známe stará alba, netřeba vzpomínat. I když, vystoupení samozřejmě bylo i nostalgickým návratem. Před námi stála smečka, která byla polita mrtvou vodou. Podobné legendy nemusí už nikomu nic dokazovat a bylo to hodně znát a slyšet. Hrálo se na pohodu, s nadšením a odhodláním. Najednou jsem opravdu starej metalovej šaman, který si přišel užít pradávný obřad. Znají jej už jenom pamětníci. Byl to metal jako řemen, poctivej a smradlavej. Hezky od srdce, od podlahy, přesně jak to mám rád. Málem jsem si utrhnul hlavu i s páteří! 























Individual tracks are sophisticated, have a great feeling and kick like a runaway horse. This is a cult for all thrash maniacs! ASSASSIN předvedli koncert, which will sweep you away like a tsunami. Maniacs from hell recited from old thrash books and did it well and with grace! And the voice, this was a chainsaw, men! Absolute old school thrash inferno! The performance that cuts like a rusty knife! Great! Madness, rebellion, direct attack on your most hidden instincts. This was ASSASSIN. Throw everything behind you and let a pack of angry dogs bite you! Turn the crosses upside down! Cut the pentagram on people´s back! Excellent gig, full of ashes, death and great thrash metal!





Zvuk byl na kapely, které jsem viděl v pořádku (až na výpadek elektřiny u Besatt, ale co, stane se). Pivo (Plzeň i Kalikovské) mi chutnalo, fronty sice byly, ale odsýpalo to. Nejedl jsem, ale kamarádi si nestěžovali. Návštěvnost byla hojná, odhadoval bych něco ke třem stovkám, nicméně, uvědomte si, že mě tyhle počty moc nejdou. Hrozně rád jsem popíjel s klukama s Prahy, s Plzeňákama. Spousta příjemných setkání, které dělají metal metalem. Také přehršel paroháčů v první řadě, točení vlasama (komu ještě zůstaly) a řvaní z plna hrdla. Organizace jako vždy na výbornou a navíc - neskutečná pohoda, děkujeme moc!

Tradiční pivo na závěr, bez něj by to nebylo ono. Nasávám ještě chvilku atmosféru místa, řehtáme se vtipům, jedeme jak rozjetej vlak (třeba téma se sexem papoušků zůstane navěky v našich vzpomínkách:)). Pozoruji fanoušky a říkám si, jak je dobře, že metal ještě nezemřel. Myslím tím ten pravý, ortodoxní. Tady se cítím hrozně fajn. Neskutečně jsem si celou akci užil. Svět byl zase jednou v pořádku. Všichni čerti vylezli poctivě z děr, udělali pořádnou rotyku a bude na co vzpomínat. Nezbývá, než pořadatelům upřímně poděkovat. A to pořádně nahlas! Za moji maličkost se klaním se až k zemi. V dnešní době není lehké akce pořádat. Jsem hrozně moc rád, že jsou ještě mezi námi srdcaři, kteří do toho jdou po hlavě. Chtěl jsem mít nějakou výtku, hledal jsem chyby, ale marně. Možná jen ty pečený děti nikde nebyly:))).

Jedu z metalu a jsem v MHD jedinej. Všichni byli na diskotékách a v divnejch klubech. Nikdo si ke mě nesedne. Asi smrdím sírou. Jsem rád, nemá cenu se měnit, metal je i o pokoře, o věrnosti, o ryzosti. Jsem prostě takovej a jinej nebudu. Je skvělý, že jsem v sobotu nebyl sám. V Kalikováku nás bylo víc a myslím, že jsme si to neskutečně užili. Aspoň já to můžu podepsat vlastní krví! A kámoši čerti taky! Opatrujte se.

Author of photos and videos - Jakub Asphyx.

VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound


----------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:

twitter:

instagram:

facebook:

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine