DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 15. září 2021

Rozhovor - CENTENARY - Death metal uklidňuje mou duši.

Rozhovor s death metalovou skupinou z USA - CENTENARY.

Odpovídal Jim Albrecht (basa), děkujeme!

Přeložila Duzl, děkujeme!

Otázky připravil Jakub Aasphyx.

Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021):

Ave CENTENARY! Zdravím do katakomb! Když jsem psal před dvěma lety recenzi na vaši minulou desku „Into the Graveless Beyond“, říkal jsem si, hergot, tahle kapela by stála i za rozhovor. Album jsem totiž poslouchal pořád dokola. Masakr v márnici, přesně jak má být, říkal jsem si. Můžeš nám prosím na začátek představit CENTENARY? Jak jste se dali dohromady?

Zdravím a díky za rozhovor! Centenary v roce 2014 založil Mike Bradley. Ke kapele jsem se připojil v roce 2015. S Mikem jsem se poprvé setkal před lety, když byl v místní kapele All Creation Wept a já hrál na basu v kapele s názvem Genocya. Náš zpěvák Allen Mercer a hlavní kytarista Matt Cunningham se připojili v roce 2016. Ala jsme znali z jeho staré kapely Nurse Ratched a Matt hrál se mnou v Genocya. Adam Davey (dříve Surfer James) se k nám připojil v roce 2019.


Pojďme k novému albu „Death…The Final Frontier“…mám jej doma už nějakou dobu na recenzi, ale místo toho, abych sepsal pár řádek, tak ho poslouchám pořád dokola. Neskutečně mě baví! To je dokonalá exhumace starého death metalu! Jak deska vznikala a co se za ty dva roky od minulého počinu změnilo?

Díky! Jsem rád, že si to album užíváš. Většinu roku 2020 jsme strávili psaním skladeb a pak je v únoru 2021 nahrávali. Největší změnou od posledního alba je Adam za bicími. Přidal se krátce předtím, než jsme vydali „Into The Graveless Beyond“, takže to bylo poprvé, co jsme s ním mohli pracovat na novém materiálu. Na vzniku těchto skladeb měl obrovský podíl.

Poslouchám death metal od jeho počátků a víš, co mě na něm pořád neskutečně fascinuje? Zvuk, ano, ten prašivý, plesnivý zvuk. Vy zníte jako takový mix pradávných alb ze Švédska (NIHILIST, DISMEMBER, ENTRAILS, GRAVE) a americké školy (MASTER, CI ANIDE, DECEASED). Jak se vám povedlo na novince docílit takového parádního zvuku? Zní to hodně analogově!

Díky moc! To je obrovský kompliment. Hráli jsme koncerty s Master a Deceased, takže v dobré společnosti, haha. Vše jsme nahrávali co nejpřirozeněji. Album bylo nahráno digitálně, ale nešli jsme do nahrávacího studia. Jeff Vergiels přinesl své nahrávací zařízení do zkušebny a my jsme tam během jednoho víkendu nahráli veškerou hudbu. Pracovali jsme na tom, abychom zajistili, že bicí, kytarové a basové tóny jsou tam, kde jsme chtěli. Žádné triggery, klikání skladeb atd. Vokály jsme nahráli u Jeffa a pak vše smíchali. Pak jsme to poslali na Mount Doom tady v Detroitu k masteringu. Jsme velmi spokojeni s tím, jak to dopadlo. Vylepšili jsme naši produkci, aniž bychom ztratili jakýkoli syrový zvuk, který milujeme.


Tématem vašich textů jsou horory. Kde berete inspiraci a kteří autoři jsou vaši nejoblíbenější? Máš nějaké filmy, na které se můžeš dívat stále dokola? Jak texty vznikaly a kdo je jejich autorem? Čteš i knihy? Která tě nejvíc ovlivnila?

Čerpáme spoustu inspirace ze starých hororů, sci-fi a béčkových filmů. Klasických televizních pořadů jako „Kolchalk: The Night Stalker“. Al píše většinu textů. Někdy vymyslíme název nebo koncept skladby a on pak napíše text. Čte také spoustu knih, takže odtud čerpá inspiraci pro skladby jako „Tower Of Excarnation“. Někdy nás inspiruje skutečný život, například skladbami jako „Remote Manipulation“. Když čtu, je to obvykle nějaký Stephen King nebo Clive Barker. Poslední kniha, kterou jsem četl, byla „Stay Ugly: The Life And Near Deaths Of King Fowley”.

Líbí se mi i obal k nové desce. Autorem je můj oblíbený malíř Juanjo Castellano. Tentokrát se mu motiv opravdu povedl. Jak jste se dali s Juanjem dohromady? A proč právě on? Je obraz malovaný na zakázku nebo jste vybírali už z hotových děl?

Děkujeme, milujeme také umění Juanja! Mike s ním byl v kontaktu před několika lety a obal byl původně navržen pro „Into The Graveless Beyond“, ale nakonec jsme si jej nechali pro „Death ... The Final Frontier“. Byl to originální obraz, který pro nás udělal. Dali jsme mu koncept a on udělal všechno ostatní. Vyšlo to úžasně a k tomuto albu se to perfektně hodí.


Jak si se vlastně dostal k tomu, že hraješ death metal? Z vaší hudby je cítit, že jste i fanoušci pravé smrti! Kdy jsi začal hrát a jakými kapelami si prošel? Co první koncert? Kdo byl tvým vzorem a koho si obdivoval ve svých začátcích?

Narodil jsem se v roce 1971, takže jsem vyrostl na „tradičním“ rocku a heavy metalu. V 80. letech jsem objevil thrash metal a v 90. letech jsem se dostal k death metalu. Místní scéna tady v Michiganu mě dostala k extrémnímu metalu. Kapely jako Lucifer's Hammer, Masochist, Summon, Production Grey, Gutted, Repulsion ... abych jmenoval alespoň některé. V té době jsme tu měli skvělou scénu. Připojil jsem se ke GENOCYA v roce 2002 a od té doby hraju death metal. Všichni máme docela dobré zázemí v old school death metalu. Někteří z mých basových vzorů jsou Jeff Walker z Carcass, Shane Embury z Napalm Death, Lemmy, Dan Lilker z Nuclear Assault/Brutal Truth, D.D. Verni z Overkill a Joe Bench z Bolt Thrower.

Celý svět ví, jak to v Detroitu kdysi dopadlo. Otiskla se nějak tahle situace i do vašich životů? A do hudby? Inspiruje vás město nějak? A jak je na tom Detroit dnes? Myslím tím i, co se týká scény, klubů, promotérů a kapel.

Milujeme Detroit. Jsme hrdí na to, že ho můžeme nazývat našim domovem. Je tu skvělá scéna s několika skvělými kluby a kapelami. Spousta dobrých lidí a fanoušků. Toto město nás rozhodně inspiruje a ovlivňuje. Nedávno jsme zde hráli náš první koncert po více než roce a půl, kvůli tomu, že se díky pandemii musely hudební kluby zavřít. Hráli jsme s Deicide, Internal Bleeding, Kataklysm a Begat The Nephilim. Všechny kapely byly výborné a bylo vyprodáno. Bylo skvělé být zpátky na pódiu a byly to úžasné akce!


S předchozí otázkou se pojí i téma koncertů. Jak jsou na tom s nimi CENTENARY? Hrajete rádi a často? Máte raději festivaly nebo menší kluby? A jste ochotni třeba i cestovat daleko? Neláká vás nějaké delší turné?

Rádi koncertujeme. Je to nejzábavnější část na hraní této hudby. Většina našich koncertů je v menších klubech. Hráli jsme v barech, klubovnách a také několik venkovních akcí. Někdy cestujeme mimo Michigan. Jeli jsme do Chicaga, Cincinnati, Indianapolis a Buffala. Obvykle jezdíme na koncerty během prodloužených víkendů. Jsme otevřeni téměř všemu, ale všichni máme svá zaměstnání, která musíme brát v potaz. Takže dlouhá turné nejsou vždy možná. Všechno holt neovlivníme.

Co pro tebe znamená death metal? Je to životní styl, koníček, relax? Jak bys jej definoval? Můžeš se klidně pustit i do filozofických úvah.

Pro mě je death metal rozhodně moje oblíbená hudba. Miluji riffy. Bicí. Vokály, které znějí jako by vycházely z krypt. Nenazýval bych to nutně „životním stylem“, ale vložil jsem do hraní všechno, co mám a dává mi to klid. Uklidňuje mou duši. Je to hudba na konci dne, ale je to skvělá hudba.


Nezbytná otázka na konec. Co chystají CENTENARY v nejbližších měsících? Na co se můžeme my, fanoušci těšit?

Kromě vydání alba 10. září nás čeká několik lokálních koncertů. Plánujeme další koncerty na rok 2022 a také začneme psát materiál k dalšímu albu.

Děkuji moc za rozhovor. Za chvilku vyrážím do práce. Půjdu kolem hřbitova. Je jasné, co mi bude hrát v přehrávači - „Death…The Final Frontier“. A to pořádně nahlas. Přeji albu co nejlepší prodeje a doufám, že se dostane k co největšímu počtu posluchačů. Ať se vám daří i v soukromí! Death metal forever!

Ještě jednou díky za rozhovor! Vážím si tvého nadšení z nového alba. Měj se!

Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021):






-----------------------------------------------------------------------------------

úterý 14. září 2021

Recenze/review - FAMISHGOD - Rotting Ceremony (2021)


FAMISHGOD - Rotting Ceremony
CD 2021, Xtreem Music

for english please scroll down

Hádáme se, nesnášíme se, jsme zlí a oškliví. Máme v sobě vztek a touhu ublížit druhému. Stačí přece tak málo, jedovatá slina, pár hrubých slov. Přemýšlím o tom a dívám se, jak do pece zajíždí pomalu další tělo. Před smrtí jsme si všichni rovni, jen někteří hoří jasnějším plamenem. Nakonec nás čeká jenom temnota. Je třeba se připravit. Dnes nás čeká dlouhý, smutný, surový, krvavý rituál. Poslouchám poslední album španělských doom death metalistů FAMISHGOD a přemýšlím nad posledními věcmi člověka.

Kdo jsme a kam kráčíme? Potkávám už dlouho jenom stíny. Mocné nástupy, chorobný vokál, beznaděj a nekonečný chlad. Jsou kapely, které umí vytvořit opravdu pochmurnou a ošklivou atmosféru. Španělé patří mezi ně. Zahalen v pavučinách otevírám dveře na onen svět. Ploužím se kolem starých hrobů a čtu si jména na náhrobcích. Tak tady jednou skončím?  Přidávám hlasitost a pozoruji krkavce na kamenné zdi. Do země zajíždí další rakev.


Kdo mě znáte, tak víte, že u hudby oceňuji hlavně uvěřitelnost, schopnost muzikantů mě připoutat k reproduktorům. Důležitá je pro mě temná energie, přenesené emoce. Od novinky "Rotting Ceremony" se nemůžu pořád odlepit. Užívám si toulky záhrobím, rád nahlížím na onen svět. Do kostí se mi vkrádá chlad. Muzika je zde ovlivněná třeba takovými INCANTATION, GRAVE MIASMA, DISEMBOWELMENT, INVERLOCH, WINTER, NECROS CHRISTOS, AHAB, TIAMAT, MYTHIC a dalšími, kteří dokáží svojí hudbou vyjádřit atmosféru studených katakomb. Album se kolem mě nejdřív plazilo jako jedovatý had, kroutilo se kolem mých nohou, aby mě postupně uhranulo a uštklo. Opravdu hodně se mi líbí zvuk (Javi Bastard Moontower Studios), ze kterého mě mrazí v zádech. Otevírám další rakev a nacházím jen samé ošklivé vzpomínky. Říká se, že zlým lidem zůstane po smrti ve tváří děsivý výraz. Nikdy nenaleznou klid. "Rotting Ceremony" je také neklidným, těkavým, těžkým, syrovým albem. Ozvěnou ze záhrobí, šepotem nemrtvých, okultní seancí pro vyvolávání černých duší. Smrt je zase jednou hodně blízko. Death doom metal temný jako řeka zkažené krve! 


Asphyx says:

We argue, we hate each other, we are evil and ugly. We have anger and a desire to hurt others. Enough is enough, poisonous saliva, a few harsh words. I think about it and watch another body slowly enter the furnace. We are all equal before death, only some burning with a brighter flame. In the end, only darkness awaits us. You need to prepare. Today we have a long, sad, raw, bloody ritual. I listen to the latest album of Spanish doom death metalists FAMISHGOD and think about the last things of man.

Who are we and where are we walking? I've only met shadows for a long time. Powerful onset, sick vocals, hopelessness and endless cold. There are bands that can create a really gloomy and ugly atmosphere. The Spaniards are among them. Shrouded in cobwebs, I open the door to the afterlife. I crawl around the old graves and read the names on the tombstones. So, will I end up here one day? I turn up the volume and watch the ravens on the stone wall. Another coffin enters the ground.


If you know me, you know that I especially appreciate the credibility of the music, the ability of the musicians to tie me to the speakers. The important thing for me is dark energy, transmitted emotions. I still can't get away from the new "Rotting Ceremony". I enjoy wandering the grave, I like to look at the other world. Cold is creeping into my bones. The music here is influenced by such INCANTATION, GRAVE MIASMA, DISEMBOWELMENT, INVERLOCH, WINTER, NECROS CHRISTOS, AHAB, TIAMAT, MYTHIC and others who can express the atmosphere of cold catacombs with their music. At first, the album crawled around me like a venomous snake, curling around my legs to gradually charm and bite me. I really like the sound (Javi Bastard Moontower Studios), which freezes my back. I open another casket and find only ugly memories. It is said that a terrible expression will remain on the faces of evil people after death. They will never find peace. "Rotting Ceremony" is also a restless, volatile, heavy, raw album. An echo from the grave, a whisper of the undead, an occult session to summon black souls. Death is once again very close. Death doom metal dark as a river of rotten blood!



about FAMISHGOD on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist
1. The Sun, The Death
2. Ascension
3. Fear Your Own Shadow
4. Deep Fall
5. Rotting Paradise
6. Crystal Palace
7. Earthly Slavery

Line-up:
Funëdeim - guitar/bass
Dave Rotten – vocals

pondělí 13. září 2021

Recenze/review - BLOODPHEMY - Blood Sacrifice (2021)


BLOODPHEMY - Blood Sacrifice
CD 2021, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Znal jsem ji už dlouhá léta, vždy bývala veselá a milá. Jenže něco se v ní zlomilo. Otevřel jsem dveře do staré kobky, kam se uchýlila a uviděl ji jak klečí a drásá si nehty obličej do krve. Bez očí, bez svědomí, bez kůže. Umírala za živa a nikdo ji nemohl pomoci. Přemýšlel jsem, jak to vlastně celé začalo. Možná v okamžiku, když začala vzývat temné síly, když propadla totálnímu zlu. Tajemné symboly, výkřiky v podivné řeči. Nepomohli lékaři, nepomohlo zaříkávání. Roztrhali ji na kusy, její vlastní démoni.

Poslouchám novou desku maniaků BLOODPHEMY z Holandska a neskutečně si jí užívám. Nálady celé nahrávky jsou hodně podobné těm, které jsem nastínil v úvodním odstavci. Temnota, chlad, starý dům, do kterého kdysi dávno zavírali choromyslné. Co je ještě normální a co za hranou? Hudba mi proniká postupně do žil, rozkládá mě zevnitř. Hraje se postaru, poctivě, s masivním, surovým zvukem. Plesnivý vokál, na parádním obalu může být klidně ona, dívka, co se ztratila v temnotě. 

BLOODPHEMY opět kombinují americkou death metalovou (Florida) školu s tou švédskou, chladnější. Skladby jsou velmi dobře napsány, doslova pálí a žhnou. Album je ukováno z té nejkvalitnější oceli. Je hrozně příjemné mu podlehnout, užít si ho. Přidat hlasitost a ocitnout se v jiném světě. Na druhé straně, za oponou, kde si dává rande Satan se Smrtí a kam vás dokáže přenést jenom dobrý death metal. Jsem najednou na tajném, zakázaném rituálu, na kterém se vyvolávají zlé síly. Všichni jednou zemřeme, smrt je jediná jistota, ale než se tak stane, tak budu dál věrným fanouškem podobných nahrávek. "Blood Sacrifice" je jako ostrý nůž, který mi někdo postupně zabodává do břicha. Vnitřnosti jsou spáleny bolestí, mozek si užívá rytmus bicích, kosti jsou lámány tlakem a energií, která z desky doslova cáká na všechny strany. Mám rád alba, která mají atmosféru, která dokáží přenést emoce. Holanďané tohle umí na výbornou. Hoď kamenem, kdo jsi bez viny, jsi jenom prach a v prach se proměníš. Zlo má mnoho podob a jen někdo jej dokáže přetvořit v hudbu. BLOODPHEMY patří mezi vyvolené. Bez kompromisů, bez zbytečností, rozdrtí vás na tisíc kousků. Rozřežou na kousky a vy se jim za to ještě pokloníte. Vynikající death metal staré školy, který ve vás probudí démony!


Asphyx says:

I had known her for many years, she was always cheerful and kind. But something broke in her. I opened the door to the old dungeon where she had taken refuge and saw her kneeling and rubbing her face in the blood with her fingernails. No eyes, no conscience, no skin. She was dying alive and no one could help her. I wondered how it all started. Maybe the moment she began to summon dark forces, when she fell into total evil. Mysterious symbols, shouts in strange speech. The doctors didn't help, the incantation didn't help. They tore her to pieces, her own demons.

I'm listening to the new album of BLOODPHEMY maniacs from the Netherlands and I'm really enjoying it. The moods of the whole recording are very similar to those I outlined in the introductory paragraph. Darkness, coldness, an old house once in which the sick had been locked up. What else is normal and what beyond the edge? Music gradually penetrates my veins, decomposes me from within. It is played in old age, honestly, with a massive, raw sound. Moldy vocals, she can be on the great cover, the girl who got lost in the dark.


BLOODPHEMY again combines an American death metal (Florida) school with a Swedish, colder one. The songs are very well written, they literally burn and glow. The album is forged from the highest quality steel. It's very nice to give in to him, to enjoy him. Add volume and find yourself in another world. On the other hand, behind the curtain, where Satan is dating Death and where only good death metal can take you. I am suddenly in a secret, forbidden ritual in which evil forces are evoked. We will all die one day, death is the only certainty, but before that happens, I will continue to be a loyal fan of similar recordings. "Blood Sacrifice" is like a sharp knife that someone gradually stabs me in the stomach. The entrails are burned with pain, the brain enjoys the rhythm of the drums, the bones are broken by pressure and energy, which literally splashes from the plate in all directions. I like albums that have an atmosphere that can convey emotions. The Dutch can do this very well. Throw a stone, who is innocent, you are only dust, and you will become dust. Evil has many forms and only someone can turn it into music. BLOODPHEMY is one of the chosen ones. Without compromise, without uselessness, it will crush you into a thousand pieces. They will cut them to pieces and you will still pay your respects to them. Excellent old metal death metal that will awaken demons in you!


about BLOODPHEMY on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - BLOODPHEMY - In Cold Blood (2019)




Rozhovor - BLOODPHEMY - Death metal můžu poslouchat kdykoliv.

Tracklist:
01. Last Cry For Humanity
02. House Of Souls
03. Pledge Of Allegiance
04. Sin
05. Flock Of Lambs
06. Revelation
07. Conviction
08. Bloodborne
09. In Cold Blood
10. Righteous Solitude
11. Derogated Salvation

band:
Olivier van der Kruijf: vocals
Bart van Wallenberg: guitars
Arjan van Dune: guitars
Robin Zwiep: bass
Edwin Nederkoorn: drums

order here:


neděle 12. září 2021

Recenze/review - NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death (2021)


NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death
CD 2021, Hells Headbangers Records

Interview:

Rozhovor:

for english please scroll down

Vystoupil ze stínu a v očích měl pekelné plameny. Kývnul na pozdrav a pozval mě na nedaleký hřbitov. Všichni už byli na místě. Přistoupil ke starodávnému kazeťáku a vložil do něj novou kazetu maniaků NUNSLAUGHTER. Stačilo pár prvních tónů a nemrtví lezli z děr. Všichni tančí na hrobech, do rytmu prašivého metalu. Kříže jsou obráceny směrem dolů, svěcená voda se vaří strachem. Peklo o sobě dalo zase jednou vědět. A to pořádně nahlas.

NUNSLAUGHTER patří mezi prokleté, mezi bezvěrce, kteří jedou stále dál jediný pravý metal. Kombinace prašivého death metalu, chladného blacku a ostrého thrashe je jak vystřižená z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí. Jenom tma, zima a lámající se kosti. Rituál smrti!


"Red Is the Color of Ripping Death" jsem poslouchal ráno, v noci i během dne. A od začátku jsem měl pocit, že mi album doslova koluje v krvi, je mojí součástí. Možná to bude tím, že podobný metal poslouchám také od jeho počátků, možná parádním shnilým zvukem (Noah Buchanan), stylovým obalem, nevím. Motivy skladeb si mě ihned, jako nějaká zvrácená modlitba, naklonily na svoji stranu. Podobná hudba se hrávala na starých okultních seancích, na pohřebišti kousek za městem. Katakomby smrdí sírou a já zvracím oheň! Melodie mají barvu krve, velekněz zvedá nůž. Kdo bude další obětí? Riffy jsou ohlodané na kost, zrůdy z onoho světa mají dneska večírek. Satan tančí se Smrtí a já si říkám, že už jsem dlouho neslyšel tak ortodoxní a poctivý metal. Ne, tohle nejsou žádné, dnes tolik časté pózy, ale uvěřitelný kus shnilého masa, které vám někdo hodí přímo do ksichtu. Řízni věřícího ostrým nožem, aby se konečně probudil. Každá víra je slepá, kromě jediné - old school metalu! A NUNSLAUGHTER jej umí zahrát na výbornou. Uléhám k ránu do své oblíbené rakve a spokojeně se usmívám. Stejně jako Lucifer i všichni démoni. Vystoupil ze stínu a v očích měl pekelné plameny. Kývnul na pozdrav a pozval mě na nedaleký hřbitov. Zrovna hráli "Red Is the Color of Ripping Death". Ryzí, prašivý, mokvající old school metal ze starých hrobek! Peklo!


Asphyx says:

He stepped out of the shadows and had hellish flames in his eyes. He nodded and invited me to a nearby cemetery. Everyone was already there. He approached the ancient cassette player and inserted a new cassette of NUNSLAUGHTER maniacs. The first few tones were enough and the undead climbed out of the holes. Everyone dances on the graves, to the rhythm of dusty metal. The crosses are turned downwards, the holy water boils with fear. Hell made itself known again. And really loud.

NUNSLAUGHTER is one of the cursed, among the infidels, who keep going the only real metal. The combination of dusty death metal, cold black and sharp thrash is as cut from the turn of the eighties and nineties. There is nothing left anywhere, nothing is missing anywhere. Only darkness, cold and breaking bones. Death ritual!


I listened to "Red Is the Color of Ripping Death" in the morning, at night and during the day. And from the beginning, I felt that the album was literally circulating in my blood, it was a part of me. Maybe it will be because I have been listening to similar metal since its beginnings, maybe with a great rotten sound (Noah Buchanan), a stylish cover, I don't know. The motives of the songs immediately turned me to their side, like a perverted prayer. Similar music was played at old occult sessions, in the cemetery just outside the city. The catacombs stink of brimstone and I throw up fire! The melodies are the color of blood, the high priest raises the knife. Who will be the next victim? Riffs are gnawed to the bone, monsters from the other world have a party today. Satan is dancing with Death, and I tell myself that I haven't heard such orthodox and honest metal in a long time. No, these are none, so many common poses today, but a believable piece of rotten meat that someone throws right into your face. Cut the believer with a sharp knife to finally wake up. Every belief is blind, except for one - old school metal! And NUNSLAUGHTER can play it great. I lie down in the morning in my favourite coffin and smile happily. Like Lucifer, all demons. He stepped out of the shadows and had hellish flames in his eyes. He nodded and invited me to a nearby cemetery. They just played "Red Is the Color of Ripping Death". Pure, dusty, soaking old school metal from old tombs! Hell!



Tracklist:
1. Murmur
2. Broken and Alone
3. To A Whore
4. Banished
5. Red is the Color of Ripping Death
6. Eat Your Heart
7. Annihilate the Kingdom of God
8. Beware of God
9. Black Cat Hanging
10. Dead in Ten
11. The Devil Will Not Stray
12. The Temptress
13. Casket Lid Creaks
14. Below the Cloven Hoof

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šestnáctý - Nejlepší návštěva na světě


Příběh tří stý šestnáctý - Nejlepší návštěva na světě

Před tím, než jsem dostal kolej, se stala ještě jedna zásadní věc. Tedy pro mě. Jedu si takhle vlakem do Plasů. Rozbalil jsem CD Pestilence a vložil do přehrávače. Moc jsem se na intr netěšil, nic moc mě tam nečekalo. Možná bych mohl večer skočit za holkama. Nebo radši ne, nemám nějak náladu. Vystoupím z vlaku a štráduju si to směr ubytování. Jsem mimo, já když poslouchám muziku, tak jsem ve svým světě. Každej metalista tohle zná, to snad nemusím vysvětlovat. Přemýšlím nad jednotlivými melodiemi, opakuji si je v hlavě, když dohraje písnička. Už budu brzy na místě. Pak zažiju šok. Na lavičce před intrem sedí Jana, Prcalinka, dokonce Mirka, Sabath i Venca. Nejdřív si myslím, že mi už ze všeho hráblo a mám jednu ze svých představ. 

Jenže oni se ke mě všichni vrhnou a začnou objímat. Vyhrknou mi do očí slzy. Moje parta za mnou přijela. Za mnou, plzeňským samotářem. Ihned je pozvu na pokoj, otevřou se pivka. Začnu rychle přemýšlet nad rozvrhem, jasně že se vám budu pár dní věnovat, stejně tý škole vůbec nerozumím. Sabath přeparkuje auto, paní správcový dáme becherovku a ona je celá šťastná. Zaleze si do vrátnice a když odcházíme, tak už má na tváři blažený úsměv starého alkoholika. Jsem najednou plnej dojmů. I když jsem v Plzni náplava, chci ji z nějakého důvodu předvést svým kamarádům v co nejlepším světle. Koupíme lístky na vlak a hlaholíme na nástupišti. Musíme si toho tolik říct. Ester prý nepustil otec. Achjo, nic nemůže být úplně dokonalý, ale třeba Mirku jsem neviděl několik měsíců.

Vždycky si s ní sedneme vedle sebe a jen chvíli mlčíme. Pak se osmělím, jak se máš. Spustí o pohrobkovi, povídá, směje se. Jsem hrozně rád, že je veselá. Jana s Prcalinkou - to je taková klasika. Holkám to neskutečně sluší a stejně pořád nemají štěstí na kluky. Taky jim moc chybím, prý už nejsou ty hospody beze mě ono, taky byly na pár koncertech a neměly zastání. To víte, na samotný slečny si každý dovolí. Sabath je unavený z cesty, odpočívá a mluví rozvážněji víc než kdy dřív. Chudák, to jeho srdíčko. To jeho obrovský srdce, jen si odpočiň kámo, klidně pij třeba jen vodu, je to jedno, důležitý je, že se zase vidíme. Jako bychom staré časy (fakt mi to přijde děsně dávno) z Boleslavi přenesli do Plzně. Jsem zase jednou mezi svými. Vezmu je na takový menší turné po hospodách.

Pomlaskávají si nad plzeňským, ke štěstí chybí jen nějaký koncert. Prej něco je, řekne nám stará šedivá metla, co ji potkáme v jednom pajzlu. Je sice totálně na plech, ale prý nám pomůže se tam dostat. Zavede nás na trolejbus číslo šestnáct a řekne nám stanici. Vystoupíme mezi paneláky a jdeme do starýho socialistickýho stavení. Klub s jednoduchým názvem C. Jsem tu poprvé. Vlezu dovnitř, mám trošku strach, protože nedávno Pod Lampou to nedopadlo nijak slavně. Prostředí sice super, ale ty lidi byly fakt divný. Zde je ale vše v pořádku. Klasika. Ožralý máničky, který čekají...ty vole, von tady dneska hraje Debustrol, no to mě poser. Kluci taky čumí jako péra z gauče. Vy jste přijeli na nás? Tak říkáme, že jo, aby měli radost. Věnujou nám pár songů a my paříme jako o život. Ožralí, spokojení, létáme vzduchem a plzeňáci na nás koukají jak kdyby něco podobnýho viděli poprvý v životě. 

Dohraje se a nastává nejkrásnější chvíle noci. Popíjíme, korzujeme, seznamujeme se a hlavně, je to neskutečná sranda. I Sabath najednou pookřál. Víte, ono těch úsměvů kolem mě v Plzni moc nebylo. Připadal jsem si jak z jinýho světa. Na kolejích i ve studentských klubech jsem se cítil značně nepatřičně. Navíc jsem měl pocit, že se ke mě lidi chovají neupřímně. A najednou jsem se zalykal smíchem, bolela mě bránice, huba od toho, jak jsem se tlemil. My se s klukama i holkama znali jako vlastní boty, prožili jsme toho spolu tolik, že by to vydalo na několik životů. Jo, žij rychle, zemřeš mladý. Všechno bylo ohlodaný na kost, se všema radostma i strastma, byli jsme to my, kteří se seznámili na panelech, dnes už spíše starší garda metalistů, kteří stále ctili opravdovost. To víte, že jsme si sem tam zanadávali na mladý. Oni už ti ty vole nepomůžou, když potřebuješ, už i ty koncerty jsou jiný. Ale co, zatím nám fungují srdce a splávek, více nepotřebujeme, srát na debily.

Každej si mě postupně našel, optal se jak je, všichni do jednoho mi řekli, že jim v Boleslavi hrozně chybím. Dělalo mi to děsně dobře, ale taky, víte co, já nějak pořádně dosud nevěděl, proč vlastně v tý Plzni jsem? Něco mě sem pořád táhlo. Možná osud, nevím, dodnes jsme to nepochopil. Všichni mi nabídli pomoc a já zase brečel jako želva. Byl jsem už opilej, ale zároveň neskutečně dojatej, protože když pro vás udělá někdo něco hezkýho, tak je to to nejlepší, co se vám může v životě stát. Najednou jsem věřil, že mi bude vše s partou fungovat i na dálku. Prostě to tady přes týden nějak přetrpím a víkendy jsou naše. Hele, já to dám zase pořádně dohromady s Ester, fakt jsem si to myslel. Někdo přinesl panáky a já poblil výlohu u vchodu, tak dobře mi bylo.

Nějaký lahváče, jde se do parku. Tenkrát se kousek od věznice, kam jsme se dostali taxíkem, scházeli mladý lidi. Ještě to nebylo místo pro bezďáky, ale po lavičkách posedávali milenci, sem tam v křoví proháněl kačera nějaký ten úchyl, ale celkově tam bylo moc hezky. Sedli jsme si do kruhu, jako za starých časů. Byl jsem ve svém živlu. Jana z jedný strany, Prcalinka z druhý, já vás holky stejně tak neskutečně miluju. Mirce zářily oči, ona se už jako máma často někam nedostala. Fakt nekecám, já nemám podobný přirovnání moc rád, ale opravdu jsem cítil pozitivní vibrace. Jakoby se ten kruh, v kterém jsme seděli, uzavřel a byl napojenej na samotnej metalovej vesmír. Kolem zrovna letěli retro hippies, pak taky bradáči, co měli u metalu kraťasy a skákali děsně vysoko.

No  a my byli pořád ve svým, měli jsme ty starý modly, najednou kecáme zase o muzice, co kdo kde objevil a já si uvědomuju, jak mi tohle děsně moc chybí. Možná jsem měl jít na vojnu, Ester nebo nějaká jiná by na mě počkala a pak bych se usadil. Jezdili bychom s dětma na chalupu, k moři, takovej obyčejnej život, kterej jsem mohl mít. Místo toho tady blbnu s nějakým studiem, který mi nic neříká. Jsem ztracenej. Usnu na chvilku u Jany v klíně. Ona se nehýbe, hladí mi vlasy a říká mi Smrťáčku. Je to hrozně mazlivý, sápu se jí po prsou, až se probudím. Má v očích slzy a obličej plný výčitek, že si beze mě přijdou jako bezruký. Všechno se mění, každým dnem, devadesátý roky jsou divoký snad ve všem a my jsme přímo v tom. Ani nestíháme sledovat dění kolem sebe. 

Už svítá, z věznice vyjíždí dodávka a my si představujeme, že je v ní nějakej sériovej vrah, kterýho vezou na popravu (ani nevím, jestli už nebyl trest smrti zrušenej, s čímž vůbec momentálně nesouhlasíme). Kousek vedle paní v zástěře otevírá bufáč, dáme vlašák, utopence, podle chuti. A co pivo, mladá paní, ptáme se ihned. No, že jste to vy, tak já narazím sud. Smrdíme, ale v břiše je nám dobře, tak nějak blaženě. Poopiční stavy, udržujeme si hladinku, ještě nás čeká několik dní. Jsme spolu, všichni, v Plzni. Moje parta za mnou přijela. Venca navíc začal zase trošku víc pít pivo a je s ním opravdu děsná sranda. Už není tak mlčenlivý. Můj vrstevník, moje krevní skupina, kamarád, na kterýho se můžeš spolehnout. Pravých kamarádů za život moc nemáme, u třetího ranního piva už trošku blábolím, ale myslím to smrtelně vážně - kdysi jsme si lehce nařízli zápěstí s Kytkou a Prcalíkem, snažím se o to i v bufáči s Vencou. Jenže máme obyčejný kulatý nože od příborů. Budíme tím děsný pozdvižení. 

Smějeme se, jsme pokrevní bratři z bufáče, kluci od vlašáku. Hej indiáni, dáme panáka? Dáme, to je jasný. Chlastáme jako starý alkáči. Máme veselý opice. Protože se máme, jsme spolu. Děláme trošku bordel v tramvaji, na náměstí, v pivovaru, kam všichni musí, protože ono toho v Plzni zase tolik není. Do zoo by nás asi nepustili a nebo jo, ale ne ven, protože jsme starý metalový zvířata. Do smrti nezapomenu na skelný pohled kolegy Sabatha, jeho šednoucí vlasy, jak stojí před vchodem do kostela sv. Bartoloměje a cituje z MASTERS HAMMER. Je to pro mě nejlepší návštěva na světě. Jsem tak šťastný, že utratím všechny peníze. Je mi to jedno, tohle se nebude opakovat. Jsem jen tady a teď, v tenhle krásný okamžik. Mladý, spokojený, ve svém světě. Metal forever, vy volové, řveme po ulicích a hledáme hospodu, kam bychom zapadli. Všechno pak opakujeme pár dní, do doby, dokud už nemůžeme, neberou nám to pumpy ani žaludky.

Sabath poslední den vůbec nepije, jen se usmívá, bude řídit, ale my můžeme. Loučíme se snad hodinu. Budíme pozdvižení. Taková vzácná návštěva, ze starých časů. Jsem hrozně pyšnej, hrdej, že někam patřím. Ne, ze mě nikdy asi nebude klasickej student. Já když do něčeho jdu, tak naplno, od srdce. Pokud mě něco nebaví, prostě to nedělám, nemá cenu ztrácet čas zbytečnostma, život je moc krátkej. Mávají mi z okénka, holky posílají pusinky a najednou je ticho. Sednu si na lavičku a vím, že z téhle návštěvy budu zase několik týdnů žít. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 11. září 2021

Recenze/review - MORTIFILIA - The Great Inferno (2021)


MORTIFILIA - The Great Inferno
CD 2021, Magick Disk Musick

for english please scroll down

Až jednou zemřu, tak má duše odejde to temných hvozdů. Záleží už jen na mém životě a osudu, zda najdu vchod do pekla. Občas si to tak představuji. Dokončím, co jsem zde začal a vydám se na poslední cestu. Kolem umrlčích kamenů, starých pohřebišť, s lehkým vánkem studených melodií v zádech. Odejdu a nezůstane po mě nic. Možná jen pár zápisků a krev v žilách potomků.

Je až roztodivné, co ve mě dokáže hudba probudit za obrazy. MORTIFILIA jsou veteráni melodického death metalu. I na nové desce obdivují krásu studených melodií, které se vám dostanou až do morku kostí. Hrají muziku, zrající jako dobrá whiskey. Umí k dokonalosti vypilované řemeslo a něco navíc, co poznáme jen my, praví fanoušci ryzího death metalu. A já jsem zase jednou seděl, poslouchal a nechtělo se mi nic psát. Lepší je nechat se unášet, rozplétat jednotlivé motivy, nechat na sebe všechen ten chlad a temnotu načerpanou v šumavských lesích působit. Existuje opravdu peklo? Rozhodně ano, v našich hlavách určitě. Stačí se rozhlédnout kolem sebe.


MORTIFILIA posledních let je jednou z mých nejoblíbenějších (nejen) českých kapel vůbec. Hudebně se i letos samozřejmě jedná v základu o klasický melodický death metal severského střihu, s parádním zvukem (Hellsound studio) i obalem. Skladby jsou přirozeně svěží, zajímavé, mají v sobě zvláštní pnutí. Riffy jsou ukovány z toho nejkvalitnějšího železa, surového, opravdového. Přidány jsou přísady, jako pestré vokály, neklidné změny tempa (hodně se mi líbí zvuk bicích a rytmus všeobecně). Textově se kapela zaobírá Dantovým Peklem. Staré téma, v metalu poměrně dost často využívané, ale zde přeci jen jinak pojaté, zajímavé (Jan Petřičko). Formální stránku netřeba popisovat, na opisování promo materiálů není pro poslech a hudbu čas, ale vše jen krásně doplňuje vše, co se na "The Great Inferno" odehrává. Poctivost, zemitost, jadrnost. Navíc cítím, slyším, že kapelu muzika opravdu baví, že do ní dala kus srdce. Jsem už taky starý pes a pánové se přesně trefili i do mých nálad, smutku, radosti. Berou mi slova z úst, v pomalejších pasážích mě až mrazí v zádech. Při rychlejších chci zase vyrazit do zimního lesa, najít vchod do pekla a rozplynout se ve věčnosti. MORTIFILIA nahrála desku, u které se cítím, jako bych se toulal umírající krajinou. Brzy bude zima, brzy přijde smrt. Pokud neuděláš něco se svojí duší, peklo tě nemine. Chladný melodický death metal, u kterého ožívají temné přízraky! Pekelná symfonie!

PS: závěr skladby "Gory End of the Glory Road" je něco tak neskutečně dokonalého, že si jej musím přehrávat stále a stále dokola! 


Asphyx says:

Once I die, my soul will leave the dark forests. It only depends on my life and destiny whether I find the entrance to hell. Sometimes I imagine it that way. I will finish what I started here and set out on my last journey. Around the mortal stones, old burial grounds, with a light breeze of cold melodies in the back. I'll leave and there's nothing left for me. Maybe just a few notes and blood in the veins of the offspring.

It's weird what music can awaken in me behind images. MORTIFILIA are veterans of melodic death metal. Even on the new album, they admire the beauty of cold melodies, which will get you to the bone. They play music that matures like good whiskey. He knows how to perfect a craft and something extra that only we know, true fans of pure death metal. And I sat once again, listening and I didn't want to write anything. It is better to let yourself be carried away, the individual motifs unravelled, to let all the coldness and darkness drawn in the Šumava forests act on each other. Is there really hell? Definitely yes, in our heads for sure. Just look around.


MORTIFILIA of recent years is one of my favourite (not only) Czech bands ever. Musically, this year, of course, it is basically a classic melodic death metal of Nordic style, with a great sound (Hellsound studio) and cover. The songs are naturally fresh, interesting, they have a special tension in them. Riffs are forged from the highest quality iron, pig, real. Ingredients are added, such as colorful vocals, restless tempo changes (I really like the sound of the drums and the rhythm in general). The lyrics of the band deal with Dante's Hell. An old theme, quite often used in metal, but here still conceived differently, interesting (Jan Petřičko). There is no need to describe the formal side, there is no time for listening and music to copy promo materials, but everything just beautifully complements everything that takes place on "The Great Inferno". Honesty, earthiness, zeal. In addition, I feel, I hear that the band really enjoys music, that it put a piece of heart into it. I am also an old dog and the gentlemen exactly matched my moods, sadness, joy. They take words from my mouth, in slower passages it freezes my back. When faster, I want to go back to the winter forest, find the entrance to hell and dissolve in eternity. MORTIFILIA has recorded a record that makes me feel like I'm wandering through a dying landscape. It will be cold soon, death will come soon. If you don't do something with your soul, you won't miss hell. Cold melodic death metal, with dark ghosts coming to life! Hell of a symphony!

PS: The end of "Gory End of the Glory Road" is something so incredibly perfect that I have to play it over and over again!





tracklist:
1. The Great Inferno / Man in the Garden of Fire
2. The Call of Lust
3. Il Gran Vermo
4. Underneath Thier Feet
5. On the River of Pain
6. Wolves at the Door
7. The Head of Medusa
8. All the Worships of Demons
9. Gory End of the Glory Road

pátek 10. září 2021

Recenze/review - HOODED MENACE - The Tritonus Bell (2021)


HOODED MENACE - The Tritonus Bell
CD 2021, Season of Mist

for english please scroll down

Nesou mě na márách. Za námi nekonečný průvod pozůstalých. Jsem sám překvapen, kolik lidí mě mělo rádo. Našlapují tiše, opatrně, do rytmu hudby. Umíráček zvoní v nedalekém kostele a na rakev dopadají květiny. Nic už mě dávno nebolí, čekám na temnotu. Jen nechápu, proč mě pohřbívají živého. Křičím a řvu, škrábu na dřevěné víko. Moje smrt měla být klidná. Bojím se tmy, nechci ještě zemřít. Několik metrů hlíny nade mnou, Satan se zase jednou usmívá.

Vítejte zpět, mí průvodci záhrobím. HOODED MENACE, finská death doom metalová kapela, které jsem propadl již v jejich počátcích. Letos přicházejí s novou deskou. Zase trošku jiní. Jako smrt, jako temnota, jako chlad, který umírajícím pomalu proniká do kostí.


HOODED MENACE stále hrají hrubozrnný death doom metal v podobě, v jaké je u nich máme rádi. Tentokrát se ale posunuli do přeci jen trošku studenějších, klidnějších a přívětivějších vod. Pokud máte rádi kapely jako CANDLEMASS, PARADISE LOST, budete určitě spokojeni. Pánové ale přidávají ještě kousky tmy, která je inspirována třeba takovými MERCYFUL FATE, KING DIAMOND. A tak mám při poslechu pocit nejen, že jsem pohřbíván zaživa, ale také se mi v žilách postupně usazují ledové krystalky zkažené krve. Finové uměli vždy napsat skladby, které se člověku usadí jako nějaký jed v žilách. Vždy měli a stále mají svůj jasný rukopis, zřetelný a naléhavý vokál (ano, takhle nějak se zpívá o bolesti). Zvuk a celková produkce sice není tak syrová a plesnivá jako dřív, ale o tom umírání přeci není. Je o vytvoření atmosféry, o pocitech a ty ve mě kapela dokáže opět vyvolat. Zmínit musím i obal, který krásně doplňuje veškerou krvavou mlhu, která se na desce odehrává. Každý žijeme zcela rozdílné životy. Přesto nás přeci jen něco spojuje. Ve smrti jsme si všichni rovni. Nakonec poklekneme před posledním soudem a budeme se zpovídat ze svých hříchů. "The Tritonus Bell" je death doom metalovým opusem s heavy metalovými vibracemi. Smrt nikdy neskončí! 


Asphyx says:

They carry me on mares. An endless procession of survivors behind us. I'm surprised how many people liked me. They step quietly, carefully, to the beat of the music. The death knell rings in a nearby church and flowers fall on the coffin. Nothing hurts me for a long time, I'm waiting for the darkness. I just don't understand why they bury me alive. I scream and yell, scrape on the wooden lid. My death was supposed to be calm. I'm afraid of the dark, I don't want to die yet. A few feet of dirt above me, Satan smiles again.

Welcome back, my guides to the grave. HOODED MENACE, a Finnish death doom metal band that I failed in their beginnings. This year they come with a new record. A little different again. Like death, like darkness, like the cold that slowly penetrates the dying bones.


HOODED MENACE still plays coarse-grained death doom metal in the form we love. This time, however, they moved into a little colder, calmer and friendlier waters. If you like bands like CANDLEMASS, PARADISE LOST, you will definitely be satisfied. But the gentlemen add pieces of darkness, which is inspired by such MERCYFUL FATE, KING DIAMOND. And so, when listening, I not only feel that I am buried alive, but also ice crystals of rotten blood gradually settle in my veins. Finns have always been able to write songs that settle like a poison in their veins. They have always had and still have their clear handwriting, clear and urgent vocals (yes, that's how they kind of sing about pain). The sound and the overall production is not as raw and moldy as before, but dying is not about that. It's about creating atmosphere, feelings and the band can evoke them in me again. I must also mention the cover, which beautifully complements all the bloody mist that takes place on the record. We each live completely different lives. Nevertheless, something unites us. We are all equal in death. Finally, we will kneel before the Last Judgment and confess our sins. "The Tritonus Bell" is a death doom metal opus with heavy metal vibrations. Death will never end!



about HOODED MENACE on DEADLY STORM:








Tracklist:
01. Chthonic Exordium (01:17)
02. Chime Diabolicus (08:10)
03. Blood Ornaments (09:02)
04. Those Who Absorb the Night (05:52)
05. Corpus Asunder (07:18)
06. Scattered into Dark (09:05)
07. Instruments of Somber Finality (02:45)
08. The Torture Never Stops (Cover) (04:07)

band:
Harri Kuokkanen - Vocals
Lasse Pyykkö - Lead and rhythm guitar, bass, keyboards
Teemu Hannonen - Rhythm guitar
Pekka Koskelo - Drums

KNIŽNÍ TIPY - Duna - Frank Herbert (1965)


Duna - Frank Herbert
1965, 1988, Svoboda

Budiž omluvou mé mládí, ale ve dvaceti jsem tuhle knížku vůbec nepochopil. Připadala mi děsně nudná, nezáživná. Obdivoval jsem sice autorovu nesmírnou fantazii, ale znáte to. Mládí, člověk u ničeho pořádně nevydrží. Vrátil jsem se zpět až po letech, když jsem viděl v jednom malém kině v Tanvaldu filmové zpracování od mistra Lynche. Vím, teď někdy půjde do kin další, zbrusu nový film, na který se opět neskutečně těším. Ukázky vypadají dobře. Na tlustého červa jsem opravdu zvědavý.

Co mě po letech opět zarazilo, jsou paralely s naším světem. Nedostatek vody, postupné nesmyslné ničení planety na jedné straně, na druhé zase marný a špatně zacílený boj. Sladké řeči politiků, všem jde jen o moc. Kde já jsem tohle všechno jenom viděl? Knihu jsem si přečetl znovu (již po třetí) a musím na rovinu napsat, že teď mě oslovila nejvíce. Měl jsem pocit, že žiju, prožívám celý příběh někde v poušti (snad s Beduíny). Franka Herberta považuji za génia. Opravdu. A myslím si, že jeho knihy by měli číst lidé, kteří už mají trošku rozhled a vzdělání. Jinak je asi nepochopíte. 

Duna je nicméně opravdový kult sci-fi. Jestli se nepletu, tak se díky ní začal používat i termín space opera (to sice nemám ověřené, ale vnímám to tak). Je hrozně zajímavé rozplétat celý příběh, jeho jednotlivé větve. Jako bych se díval na divadelní adaptaci, na kterou se musím opravdu pečlivě soustředit. Časté popisy, dialogy, které jsem si četl třeba desetkrát, abych je vůbec pochopil. Možná chvílemi chybí vášeň, trošku víc napínavosti, ale o tom knížka není. Je o vizi, kam bychom to mohli dotáhnout, pokud...a teď mi řekněte, kolikrát vás napadlo při čtení, že se spousta věcí už dávno děje? 

Stejně jako jsem pokorný k hudbě, vnímám tak i knihy. Dunu jsem si zkrátka musel znovu přečíst, odehnat všechny věci kolem, naplno se ponořit do písku, nechat se spálit sluncem a přemýšlet, jaké vyhlídky vlastně jako lidé máme? Třeba nás jednou nakonec všechny sežerou tlustí červi:)). Snad od šedesátých let minulého století se neustále dokola tvrdí, že se řítíme do záhuby. Pravda by to zrovna být nemusela, přeci jen, svým, ani vašim dětem bych to nepřál. Přesto tu je vykřičník lidské hlouposti a nabubřelosti! Duna je takhle po letech neskutečně pravdivá kniha. Náročná, složitá, vyžadující absolutní pozornost. Dejte mi napít vody, dokud je levná. A do toho kina zase půjdu, to si pište. Děkuji za přízeň!

--------------------------------------------------------------------------------------

První kniha z cyklu kronik o planetě Duna, fenomenálního díla světové sci-fi.

První díl šestidílného sci-fi románu vypráví o pouštní planetě Arrakis s naprostým nedostatkem vody a jediným známým nalezištěm zvláštního koření, které má moc prodloužit lidský život a které poskytuje člověku mimořádné psychické schopnosti. Román vyšel poprvé v roce 1966, získal několik literárních cen (např. Nebula) a měl u čtenářů omračující ohlas. Podle románu vznikl o dvě desetiletí později i film, který natočil známý režisér David Lynch. Frank Herbert svůj úspěch rozvinul v pěti pokračováních zachycujících následné osudy planety Arrakis a boje o její ovládnutí. Šestisvazková sága Duna amerického spisovatele Franka Herberta patří do zlatého fondu světového science fiction.


-----------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 9. září 2021

News! - HELLSWORD - Chains Of Mortality


For fans of Venom, Hellhammer, Destroyer 666.

Time for the debut HELLSWORD album is drawing closer and today a new song from “Cold Is The Grave” gets unleashed. “Chains Of Mortality” captures perfectly the spirit of the Slovenian trio: it’s raw, it’s heavy and it summons the spirit of the greatest bands of all time: Hellhammer, Venom and Bulldozer!
___________________________

Slovenia's answer to the first wave of black metal, Hellsword’s goal has always been to exhume the most ancient blackened speed metal out of the crypt it had been unrightfully interred into. Formed in 2009, the band has developed a cult following after the release of their demo ”Blasphemy Unchained”.


Drawing influence from early black metal pioneers such as Venom, Bathory, and Hellhammer as well as newer bands like Destroyer 666 and Nifelheim with an added touch of heavy metal, the trio comprised of Mark Massakre, Mike Manslaughter, and Ironfist now returns with their first full-length album, “Cold Is The Grave” to be released in September via Emanzipation Productions. It builds upon the band’s previous work with nine tracks ranging from face-melting speed to slower paces and dealing with topics such as devil worship, the end of the world, death, desolation, mortality, and the absurdity of human existence.

Ever since its formation, the trio has been dedicating themselves to the pursuit of bringing back the sound, feel, and atmosphere of the first wave of black metal. The band has, besides the now cult demo “Blasphemy Unchained” also released the “Sounding the Seventh Bell” EP and has played numerous shows both in Slovenia and abroad.

“Cold Is The Grave” will be released in digital, LP, and CD formats by Emanzipation Productions on 24th September 2021.

Line-up:
Mike Manslaughter: bass
Mark Massakre: drums
Ironfist: guitars, vocals


Webshop:


Web:

Interview - TEMPLE OF DREAD - Maybe Death Metal has become a pool of honesty and reliability in this crazy world.


Interview with death metal band from Germany - TEMPLE OF DREAD.

Answered Markus Bünnemeyer (bass, guitars), thank you!

Translated Duzl, thank you!

Questions prepared Jakub Asphyx.

Recenze/review - TEMPLE OF DREAD - Hades Unleashed (2021):

Ave TEMPLE OF DREAD! Every time I go on vacation, I take some of my favorite music with me. I have listened to your new album "Hades Unleashed" both at the seaside and in the mountains. It stood out the most in an old abandoned cemetery. I have to say, the album was incredibly successful. It's your third in a row. Where did you want to go from last time and has your approach changed? I find the new one darker, more raw.

Temple of Dread stands for uncompromising Death Metal and I didn't want to change that. Nevertheless, we thought about how we could add new elements to the songs so that we don't become a copy of ourselves. So, on the one hand we added more melodies and harmonies to the songs, on the other we increased the pace and the aggression. The sound is very raw and brutal and we managed to create a very dark atmosphere.


Listening to "Hades Unleashed" is like going back to the nineties, when the seminal death metal records were being made. You've managed to achieve a great moldy sound. Where did you record the new album, who mixed it, who took care of the mastering and production - is it also Jörg Uken, like with SLAUGHTERDAY? Did the situation around covid 19 affect you in any way? The album sounds like it was recorded in analogue, but I don't think that's true or am I wrong?

Jörg is not only our drummer, but also our engineer and producer. Although he records digitally, he attaches great importance to natural sounds. He managed to strike the perfect balance between modern and “old-school” sounds. The corona lockdown gave me more time to concentrate on songwriting, Jörg also had a few breakdowns in his studio, so we were able to bring the entire recordings forward.

I really like Paolo Girardi's covers. He's really talented. I had to order a T-shirt right away. Why Paolo? How did you choose the motif? For example, did he hear your music beforehand and get inspired by it or did you choose from finished paintings? And what exactly does the motif mean? Is it the entrance to the underground, to the realm of Hades?

I love Paolo's art very much. He's also a very nice person and he put a lot of time and effort into our cover artwork. I gave him the lyrical concept and he integrated everything perfectly into our artwork. The picture shows the entrance to Hades, from which all evil of the Greek underworld are hurled out.


Speaking of the lord of the underworld...do I understand correctly that the album is entirely inspired by Greek myths and mythology? How did the lyrics come about, who is the author and which story about Hades appealed to you the most?

Originally it was supposed to make an album about ancient myths in general. However, most of the lyrics are dealing with ancient Greek sagas. But “Empyrean” is about a Roman legend and “Whores of Pompeii” is about the downfall of this city and the activities that were carried out there until the end (laughs). All the lyrics were written by my best friend Frank Albers, just like on the first two albums. I think, the story of the “Tartarus” is very thrilling and sinister and fits perfect to a Death Metal Song.

TEMPLE OF DREAD are personally linked to SLAUGHTERDAY. Are there any differences in the way you create new material? Do you record differently, for example? And how are the songs for TEMPLE OF DREAD created, I mean now the process itself. Is it hard for you to distinguish if you're writing for TEMPLE OF DREAD or SLAUGHTERDAY?

Slaughterday actually only consists of two members, namely Jens (our singer, but Guitarist in Slaughterday) and Bernd (Reiners, Vocals and drums). The two of them write and record all the songs together. I only play bass there during live performances. For Temple I mostly prepare all songs completely by myself, which is mainly due to the fact that only I live on an island. Then I go to Jörg with my riffs, who brings his ideas regarding the drumming to the table. At the very end, Jens gets the songs and then he works out his vocal parts. Every song is a Team-Work, but we act in sequence - not at the same time.


How are TEMPLE OF DREAD doing with concerts? Do you like to play often? Are you tempted to go abroad? What do concerts mean to you? Is it also a social event for you? And do you also go to events as a visitor, to support your colleagues?

So far, we actually don`t play live. This is due to a lot of things, for example our activities in other bands or my residence on an island. But I don't want to rule this out in principle for the future. Of course, I like going to concerts, I love social contacts with other fans and I also support other bands as a fan. Next weekend I will go to the Schoonebeek Deathfest in the Netherlands. I´m really looking forward to this event and after the long frustrating Corona-restrictions I hope – and I`m shure - I will meet a lot of maniacs there!


I don't know about Germany, but here in the Czech Republic the death metal scene is quite small. Only a few people come to some gigs, sometimes it reminds me of the old days in the 90s. But other times it's packed to bursting. But overall it's still alive, I just think it needs some young blood. Most musicians have kids, jobs, lots of other things to worry about. There's nothing to complain about, we're still having fun, I just wonder how many years we can keep it up? Not all of us are men of steel like Paul Speckmann☺). How do you feel about the death metal scene in Germany? And is there anything that you would change or annoys you?

Your description also applies to the German Death Metal scene. Everyone involved is getting older – the bands and the fans. Soon, we will not longer play in youth centers but in retirement homes (laughs). Sometimes it's really frustrating that this music doesn't seem to appeal to young people anymore. Personally, I'm older than Death Metal, but I don't hope I'll outlast this great style of music.

When did you first get the idea to start making music? And how did you get into extreme music? What bands did you worship? Who were your role models? What about your first gig? I don't remember it, for example, because I was completely drunk at the age of 13☺). How was your first live performance and what band did you stand on stage with? Please reminisce for us.

Puh! - that's a lot of questions. I was also 13 years old and also drunk all the time! My first two albums were Slayer's “Reign in Blood” and Iron Maiden`s Debut. Both are still among my favorite albums to this day. I think Slayer on the Divine Intervention Tour was one of the first big live-shows for me. In addition to Thrash Metal, I quickly got into Death Metal. In this area, I've loved bands like Autopsy, Death, Pestilence and Benediction from day one. My first own appearance was with an unknown punk band called Amok - the total demolition!


I have a tricky question for the bands at the end. What does death metal mean to you? Is it a lifestyle? Feel free to elaborate or get philosophical. How would you define this style?

Yes, Death metal is a lifestyle. It represents a fuck-off and a straight-to-your-face attitude. The scene follows its own laws and rules. It is a sworn in community that immediately recognizes and condemns any approach to commerce. Maybe Death Metal has become a pool of honesty and reliability in this crazy world.

Thank you very much for the interview. I'm going away again for the weekend. I've been loving it lately. Just me, new places and good old death metal. I'll definitely take the new TEMPLE OF DREAD record with me again. The album "Hades Unleashed" was really good! Thanks a lot for it too. I wish him a lot of success and may you prosper in your private lives too!

Thank you very much – and all the same to you!

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine